13.7. - 2.8.2008
Pomeranč:
My jsme parta Zálesáků,
hodně schopných námořníků.
My to tady vyhrajem
a s cenami odplujem.
Žlutý ďas:
Žlutý ďas to zvládne
i přes vlny zrádné.
S Kákinou a Jiříkem
v bezpečí se ocitnem.
Ánelez:
Nelez je nej,
vyhraje tu prej,
máme se tu rádi,
zahrajem si s vámi
Modrá růže:
Nad hlavou nám vlajka vlaje,
barvou modrou svíti,
proplujeme všechny kraje,
modrá růže už se řítí. Modrá!
Bílá Vlna:
Námořníci z Bílé Vlny
jsou nejlepší na moři,
každý den se blíží k cíli
rychleji než kondoři. Bílá Vlna!
Černá Perla:
Černá Perla ta se nezdá,
bitvu s mořem nikdy nevzdá.
Bouře, vichry přežijem,
zábavu si užijem.
První ráno v údolí bylo deštivé. To však nebránilo admirále Háně, aby se vydala s lodním lékařem Robinem „vybrat“ posádku na výpravu do Tichomoří. Kapitáni zatím obhlíželi přístav, aby zajistili palivo, připravili stěžeň, vlajky, plachty, upevnili kormidlo, uvázali kotvu. O první vzrůšo se postaral Ježek, který jako zkušený kapitán stoupl na mokrou lávku, aniž si všiml, že dva kapitáni chvíli předtím zhodnotili situaci a vydali se jinou cestou. Noha podjela, Ježek padal a voda se zavřela… Ježek se hrabal, hrabal, až se na břeh vyhrabal. Snaha jít pracovat byla rázem fuč. Nabízí se otázka, zda to nebylo schválně….ale nééé, kdo by dobrovolně vystavil mokré zkoušce svůj „mobilní aparát“?!
Kolem 11.hod. se konečně dostavila posádka. Batožinu navozil vůz. Za deště se posádky rozdělovaly do kajut.
Po ubytování byl hned oběd a poledňáček. Budoucí posádka si dovybalovala potřebné věci a vzájemně se navštěvovala. Jelikož ale déšť zesílil, čas volna se protáhl a osazenstvo se věnovalo hazardním hrám – karty atd.
Kuba Pešta od zelených vyhlížel ze své kajuty a jelikož byl zvyklý z jiných táborů na kajuty bez dvířek, kliďánko se opřel..a ejhle – dvířka se otevřela a Kuba letěl přímo do louže. Ještě jsme ani nevypluli a už to byl dnes druhý muž přes palubu!
Odpoledne procházeli kapitáni se svými posádkami celou palubu admirálské lodi, aby byli seznámeni s prostředím a dobře se zde orientovali. Byli hlavně připomenuty veškeré zákazy – např. nenavštěvovat kajutu zvanou Hotel, neboť zde bylo po větrné bouři vše popadáno a hrozilo nebezpečí úrazu.
Jelikož stále pršelo, sezvala si admirála Háňa všechny posádky a kapitány do společné jídelny a nejdříve se čarovalo. Spojené ruce a myšlenka na slunce má odehnat mračna. No, uvidíme.
Pak začalo školeníčko – jak se chovat na palubě i v podpalubí, v kajutách, mezi sebou, kterak dbát pokynů a kdy navštěvovat lodního lékaře. Zároveň byli představeni všichni, kteří s najatou posádkou vyplouvají.
K večeru vysvitlo slunce, ale jen na chvíli, neboť se zas objevilo pár mraků a pak už nastal čas, kdy slunce zapadlo. Ještě předtím ale byl nástup na admirálské lodi a byla vztyčena státní vlajka.
Korvetní kapitán objasnil směr naší výpravy do Tichomoří.
Píší se léta Páně 1888 a byli jsme pověřeni velením výpravy, která má objasnit otázku jižních – dosud neprozkoumaných pevnin.
Vyplouváme ze San Francisca na poznávací cestu do jižních moří s flotilou o 7 lodích pod vedením admirálky Yankee.
Příprava byla velmi náročná, ale vyplatila se. Můžeme vyplout.
Začneme prozkoumávat ostrovy a souostroví tichomořských vod. Plavba nebude zřejmě jednoduchá a čeká na nás nejedno dobrodružství.
Flotilu tvoří admirálská loď Čadco a 6 dalších lodí.
Na velitelské lodi se budeme společně stravovat, pořádat porady atd. Každá z lodí má své dva kapitány a posádku, která je ochotna za svého kapitána položit život.
Posádky, pod vlajkou své lodi, se budou vydávat na dobrodružné výpravy a podle toho, jak si povedou, budou získávat od admirálky patřičná ohodnocení.
Z přístavu vyplouváme ihned, jakmile posádky ulehnou do svých kajut.
Už zítra ráno se probudíme na širém moři…
Moře se uklidnilo, déšť ustal. Ačkoli jsme vypluli, musíme ještě místy vystoupit na pevninu a doplnit zásoby paliva. Starší posádka se vydala pro kmeny, mladší zatím šetřila své síly a věnovala se hrám – pexeso, šachy, karty, kufr… posádka pracující se celkem nerada vracela pro další a další materiál, ale vše statečně odnosila.
Dopoledne ještě posádky budovaly své lodě – místečka, vymýšlely název a také svůj lodní pokřik.
Během zakotvení budeme potkávat domorodce a také s nimi obchodovat. Abychom se při obchodování s ostrovany neošidili, musíme se naučit mít dobrý odhad na váhu. Během hodiny musí posádky lodí nasbírat 13 kamenů o celkové váze 1kg. Použít hodiny, váhy, nádoby… je zakázáno. Jeden chytrák sebral velký šutr a 12 „zrnek pískových“ a měl hotovo! Nejlepší odhad měla posádka černá, pak zelená, žlutá.
Konečně jsme dopluli až k Havaji. Tento ostrov je osídlen mírumilovnými domorodci. Posádky si sbalily určené věci a vydaly se do města Honolulu. Tady probíhá AUKCE. Její podmínky určoval korvetní kapitán Lukýno. Posádky stály seřazeny u hromad s kompletní výbavou. Ve vzdálenější části města stál kapitán a vyvolal podmínku aukce. Každá posádka ihned vyslala některého člena. Podmínka vítězství měla být v cíli splněna. Záleželo na důvtipu, rychlosti, pohotovosti – zda úkol splnil námořník hned, nebo cestou nebo až v cíli. Taktika různá! Vznikalo tak mnoho zvláštních situací. Martin P. nevěděl, jak běžet s botami obráceně. Po špatně pochopeném pokynu, že dva se zavázanýma očima přivede jeden, stáli zúčastnění u kapitána a nechápali, proč neříká výsledek. Až modrá pochopila, že přišli jen dva – vodič a slepec – a fofrem se vrátila na start. Těsně před ostatními pak získala prvenství. Iza si mačkala pastu na bradu za běhu, s golfovým míčkem na lžíci to vychytala Píďa – stiskla oboje a běžela. Ostatní „balancovali“ už od startu, než se jí všimli a napodobovali. S nařízeným velkým úsměvem dorazila před kapitána Anežka – tzv. hubu od ucha k uchu. U jejího parťáka Fandy nebylo zřejmé, zda je to úsměv či zda si chce hubu roztrhnout. Ale prvenství bylo uznáno. Masakr nastal při běhu celé posádky se spojenýma rukama. Otrávení kapitána mohlo nastat, když dvojice přilítly s „fuseklemi“ na rukou!
V druhé části odpoledne se hrály míčovky a další hry. Malý Pepča hlásil: „Já chci hrát baseball!“ A Nikolka na to: „A víš, co to je baseball?“ Odpovědí bylo: „Néééééé!“
Večerní nástup už byl v námořnickém na palubě admirálské lodi. Byly oznámeny názvy lodí a vyslyšeny pokusy o hlasité pokřiky „bez ozvěny“. Ne vždy se zadařilo.
Posádky byly vytaženy y kajut v 7:30hod. místního času a jako artisté nastoupily na rozcvičku.
Ještě před nástupem na palubě zakotvila u nás loď z ministerstva školství a její posádka na naši palubu přestoupila a vykonala zde kontrolu. Samozřejmě nebyly shledány žádné „závady či přestupky“, takže brzy byla jejich kotva vytažena a loď odplula.
Tady na Havaji se nám naskytla příležitost vyměnit zboží s domorodci. Jsou mírumilovní, takže směna proběhne hladce. Horší je však cesta zpět k lodi a nebo mezi vesnicemi. Číhají zde totiž zlodějíčkové.
Takže – člen posádky si vzal zboží na lodi a běžel k vesnici, které náležela barva zboží. Tam získal zboží vlastní barvy. Pokud ho ale ve vesnici neměli, musel jinam. Když obchod úspěšně proběhl, snažili se námořníci „dopravit“ zboží na vlastní loď. To byla příležitost pro útoky zlodějů. Zážitek ze setkání s útočníkem líčil např. Jirka V.: „Běžím kopřivami, vylezu u izolace (WC) a on tam Hrášek! A víš, co udělal?...Vyběhl…já jen padnul do těch kopřiv a křičim – pomóc, pomóc….a von mě klidně obešel!“
Míša Šmalcl líčil, že Heffi ho nechytil, protože on si jenom vzpomněl na svoji starou otáčku…a Heffimu zmizel.
Vypečený výměnný obchod vyčerpal síly i našim kapitánům – Lukýno se zapojil, vmísil se mezi zloděje a jelikož chtěl přepadnout Kubu F., skočil…a plác! Vyřkl jen: „Ježišmarjá, von mi utek!“
Zboží bylo směněno. Kapitáni Honza, Dejna a Štěpka se vydali do vnitrozemí na Čertovec. Vzali s sebou 23 členů posádky na průzkum. Během putování se bavili, bavili…až Čerťák přešli. Nasměrovali se tedy zpět a Čerťák objevili.
Ostatní zatím zůstali na admirálské lodi a cvičili mozkové závity řešením hádanek, hlavolamů a nebo se zbavovali tzv. „nákazy“. Taktéž cvičili bystré oko hrou mrskaná.
Odrazili jsme se od Havaje a plujeme přímo na jih. Nastalo však bezvětrné období, takže je nezbytné šetřit potravinami. Námořnici tedy museli lovit ryby. Těch bylo v okolních vodách dost a dost. Problémem však jsou žraloci, kteří často útočí. Pokud námořníka „dostali“, požrali jim ulovené ryby, ale i námořník přišel o život. Naštěstí na tomto místě existují zázraky. Námořníci mohli získávat stále další a další životy. Za ty sebrané však byly trestné body od korvetního kapitána. Admirála sledovala průběh lovu z paluby. Lov byl velmi úspěšný. Bílí často odevzdávali plné „sítě“ (dlaně), žlutí nosili ryby pošramocené a dokonce i s „vodními“ rostlinami. Kuba F. stále prosil o další život. Vojta Sl. se chlubil, že ho žádný žralok nechytil, takže žraloci se spikli a pak ho hnali, až prý „hodil tlamu“. Nejvíc trestných bodů za zmařené životy měli modří, pak oranže a bílí. Největší množství – 1794ks ulovených ryb měla bílá, modrá – 1443; žlutá – 993; černá – 941; oranže – 875; zelená – 625.
Dnes také námořníci prokazovali svoji zručnost (zapomenutá informace z „1. odpoledne“). Vyráběli potřebné či ozdobné předměty. K dispozici měli přírodní materiál, ale i stuhy, korále, papír. Vznikala hotová umělecká díla.
Konečně se rozfoukal silný – pro nás příznivý vítr, který nás žene k dalšímu cíli. Námořníci se zatím rozcvičili na palubě rozcvičkou Zálesáků.
Abychom doplnili zásoby, zastavili jsme u břehů ostrova Kingman Reef.
Domorodci nám poskytnou zásoby, ale požadují přepravu jejich nákladu, neboť v naší flotile je místa dost a oni by svůj náklad na malých kánoích vozili dlouhý čas.
Posádky se vydaly do vnitrozemí, aby sehnaly dlouhé pruty. Žlutá posádka byla hned zpět, neboť vhodný materiál nalezla v blízkosti své lodě.
Začala přeprava „zboží“ po vodě. Posádky byly „vypouštěny“ pod přehradou. Dlouhými bidly posunovaly náklad tak, aby se ho nedotkly a jejich noha nevstoupila do vody. Námořníci „plácali„ bidly tak, aby vytvořili vlny a zboží se hnulo. Z břehů se ozývalo: „Pozor! Uhni! Dělej! Bacha! Nelez tam!...“ Po kontrole korvetního kapitána byla voda javornická splavná, ale když projeli zelení, zůstal tok zanešený větvemi a kládami, aby to ostatní neměli tak lehké. Nejrychleji přepravili zboží žlutí, následovali je zelení, bílí, modří, oranže a nejvíc času potřebovali černí.
Admirál s korvetním kapitánem vypozorovali, že domorodci mají velmi pevnou vůli a jsou stateční. Tak vznikl nápad prověřit námořníky naší flotily.
Posádky byly vyzvány k shromáždění se kolem jedné postele umístěné na palubě. Nic netušící námořníci postupně jednotlivě uléhali na zrádné lože. Kapitánka Šéérkéés zákeřně lila ledovou pramenitou vodu na jejich obnažená záda. Námořníci neměli vydat ani hlásku, ani pípnout, syknout…ani se pohnout. Zkouška vůle se zdála být lehká, ne každý se však ovládl. Chechtalka Maryška se hihňala po celou dobu, Týna V. vyjekla. Kačka Kuš. vydržela, ale její paže měla dost viditelný otisk zubů – vlastní. Posádka z oranže byla nejstatečnější. Ani jeden člen nehnul ani brvou. Nejvíce těch, kteří se neovládli, bylo z modré posádky. Jak se předpokládalo, pištěla hlavně starší děvčata.
V druhé části odpoledne se všichni těšili na golema. Hlavně kapitáni, neboť horká lázeň už jim „dlóóuho“ chyběla…
Přes noc (deštivou) jsme urazili pěkný kus cesty oceánem. Vítr nás unášel…až jsme zakotvili u ostrova Narcis Island. Posádky dnes protáhly těla jako akrobati. Jára M. – kapitán – dělal, jako že ho přitom vůbec nebolí tělo a snažil se být posádce příkladem.
Posádky se vydaly na průzkum. Většinou ve dvojicích. Úkolem bylo prozkoumat džungli, nalézt zde žijící živočichy. Jelikož se zde ale nacházejí i nebezpečné „bestie“, musely být dvojice opatrné a hlavně si musely všechna objevená zvířata zapamatovat. Jára L., jelikož měl DV, tak se nevzdaloval od lodní kuchyně, na zádech měl ceduli „moskyt“. 2 modří průzkumníci s ním hovořili, on se natáčel zády k nim…a nic. Prostě si moskyta nevšimli. Heffi si pro změnu vzal s sebou do džungle karimatku, lehl si, nohy si přikryl listím…a usnul! Kupodivu prase – Heffiho – nikdo nenašel, ačkoli se kolem něj pohybovalo posádkových dvojic dost. Nejvíc zvířat objevila posádka Bílé Vlny.
Další činnost čekala posádky na lodích. Zapojily své mozkové závity a sestavovaly slova z písmen jedné důležité věty „ADMIRÁL JE VELKÝ ŠÉF“. Při vymýšlení se snažili i nejmladší námořníci.
Odrazili jsme zas od břehů a pluli k dalšímu ostrůvku. Abychom však mohli chodit z jedné lodě na druhou a nemuseli jsme vždy zakotvit někde u pevniny a stoupnout na zem, připluly lodě k sobě a námořníci tak mohli přeběhnout po zavěšených mostech. Z jedné lodě na druhou museli přejít všichni! Jakmile někdo vstoupil na zavěšený most, myslel si, že je to jednoduché, ale po dalších minikrůčcích svůj názor změnil. Mezi prvními byl Jirka V. + Honza z bílé, kteří se pěkně pohoupali… Z přihlížejícího davu se ozývalo: „Ta se klepe jak naše babička!“ „Kubo, proč se ptáš na ten konec provazu, když se nemůžeš odlepit od začátku…Kubo, ve stejnou chvíli vyrazil šnek a už je v půlce!!!“ „Nojo, Pepča přešel „nejrychleji“, protože má 20kg!“ Statečně na lávce balancoval Fanda. Střídavě měl prudkým mácháním paže dopředu, paže dozadu, paže kružmo dopředu, paže dozadu a pak už jen padal a padal a padal. Radek svedl na Martina, že spadl kvůli němu, protože na něj mluvil a šel mu hned po krku. Filli se divil: „Proč se to klepe?“
V druhé části odpoledne se posádky věnovaly slovní přebíjené. Využily slova, která sepisovaly dopoledne a střídavě je oznamovaly. Pokud už bylo slovo vyřčeno, posádka nezískala bod. A jelikož si nesměly do svých seznamů nic zapisovat a jinak je označovat, bylo důležité se soustředit a být absolutně potichu. To byl klid na palubě!
Večer – Námořnický soud
Na lodi se objevily první stížnosti, které byl nucen řešit soud. A to hned! Setmělo se a paluba se proměnila v soudní síň. Soudci nastoupili na palubu a svolali námořníky. Než se usadili, přednesli 1. stížnost, kterou zaslal Ostražitý havran. Stěžoval si na kuchařky, že vaří mamky a všem rostou břicha. Kuchtičky byly předvolány a hájily se tím, že jiné recepty neznají a blafy vařit nebudou. Spor byl veden dlouho a verdikt zněl“ kuchařky mohou vařit co chtějí a strávníci si pořídí větší kalhoty a trika (asi XXXXXXL).
Růžový čmelák žaloval na Šárku, že se na Járu málo usmívá. Diváci skandováním označili žalující stranu za Honzíky. Sám Jára svědčil, že žaloba není pravdivá a Šárka byla zproštěna viny.
Další listina se žalobou byla od Bizoního Bobka. Psal: „Vážený soude, Ježek žere jak prokoplý prase a mně se to těžko snáší!“ Ježek zapíral, přihlížející řvali, soudci chtěli nechat vyklidit soudní síň. Obhajoby se ujala Štěpánka a oznámila, že kuchyň vaří skvěle, takže jak prokoplá prasata žerou všichni. Na stranu Ježka se přidali další svědkové. Případ byl doveden do zdárného konce – Ježek může jíst, ale kulturním způsobem – ne z koryta, ale z misky. Rozhodnutí zvrátila ještě Šárka a její návrh zvítězil – Ježek se v jídelně před všemi rozloučí se svými starými způsoby = nají se z korýtka bez příboru a nastoupí s připevněným ocáskem na zadku. I dav souhlasil a jedovatě se sál.
Na řadu přišla poslední žaloba dnešního dne. Stížnost zněla: „Vážený soude, Honzík Š. nosí dámské spodní prádlo. Podepsán Tajný ctitel.“ Honzík bez váhání předstoupil a hájil se sám slovy: „To je lež“. Váhal však, aby ukázal své „slipky“. Soud ale rozhodl takto: Má-li tu Honzík tajnou ctitelku, může ho zachránit tím, že se od Honzíka nechá políbit na tvář. Světýlka přísedících souhlasně blikala a dav burácel „Píďa! Píďa! Píďa!...“ Píďa v pyžamu se tvářila nechápavě, ale aby čest Honzy zachránila, vylezla z kajuty a políbit se nechala.
Jediným odsouzeným se dnes stal vlastně Ježek.
Soud skončil a rozpustil sezení.
Dnes to nebyl budíček, co otevřel oči spáčům v kajutách. Byl to zvuk motorových pil zdejších domorodců a to už od 6.hodiny ranní. Likvidovali zdejší polomy po větrné červnové bouři. Téma dnešní rozcvičky bylo – fotbalista.
Námořníci začali odpadávat. Garfield už odplul do domácího léčení, Anežka a Týna V. ochořely v krčíku, totéž zřejmě Radek. Vendy zůstala na vyšetření na ostrově rakovník. Aby nám neodpadli všichni námořníci, musíme se obrátit na zdejšího šamana. Ten jako jediný si umí s nemocemi poradit.
Abychom však o léčbě měli nějaké informace, rozhodli se lodní lékaři posádky proškolit zdravovědou. Školeníčko se týkalo 1. pomoci – úrazy, zlomeniny, tepenné a žilní krvácení, obvazová technika, úžeh, úpal… Šimon měl dotaz: „Květo, vadí,když si stříknu repetent do oka?“ Šimon a Patrik nezklamali ani při dotazu na úžeh. Tekutinu by prý získali tak, že by do flašky naplivali nebo načůrali a dali jim napít… Námořníci si zahráli na volajícího o pomoc a Květa dělala dispečerku na záchrance. Šlo jim to společně dobře.
Jsme proškoleni, takže se s našimi postiženými můžeme konečně za šamanem vydat. V každé posádce byl 1 hrbatý, 1 se zlomeninou paže, 1 se zlomenou nohou, 1 slepec, 1 bez nohy, 1 bez rukou. Někde byli i 2. A jediný zdravý člen posádky odvedl skupinu k cíli.
Když jednotlivé posádky dorazily k šamanovi a poprosily o pomoc, šaman k nim promluvil a nabídl číši s uzdravujícím lektvarem. Lektvar byl sice léčivý, ale také pěkně hnusný. Díky touze po uzdravení se námořníci překonali a nápoj vypili. Jak však dopadne uzdravení oranže lodi – toť ve hvězdách. Jejich číše byla nedopatřením vylita.
A opět musíme do džungle. Docházejí nám zásoby paliva pro lodní kuchyň. Musíme si ale pospíšit, džungle je totiž nebezpečná. Každá posádka musí nalézt a napočítat 100ks šišek. Která posádka splní úkol jako první, získá odměnou nejvíce bodů. A byla to zelená!
Když jsme zrovna byli v plné práci, napadla naše stanoviště smečka tygrů. Snažíme se předstírat, že nemáme strach, ale přece jen máme z tygrů bobky. Bobky nesmíme cestou ztrácet, musíme je donést do vědra (či jiné nádoby) ! Na přebíhání posádky bylo nejlepší vybíhat po jednom a po utrousení bobku vyběhl další. Jak sevřít své půlky předvedli nejdříve kapitáni. Jedenkrát naši skupinu vyhnal déšť a všichni nesli „bobky“ s sebou a odložili je. Filli pravil: „To je nehygienické dávat bobek na stůl!“…“a co když se od bobku umažu?“ pravil kdosi z davu. Nepřirozené pohyby se zastrčeným bobkem vzbuzovaly u přihlížejících úsměv. Ozývaly se i rady: „Zastrč si bobek“, „Ztratil jsi ho!“, „hoď ho tam“ atd. nejrychleji přenesli bobky žlutí, pak bílí a modří. Nejdéle zápolila s bobky oranže. Musela se vracet, protože bobky ztrácela cestou. Jejich půlky asi neměly ten správný stisk. Vyčerpaní a hladoví námořníci byli rádi, že tygrům unikli a nepodělali se. Bobky udrželi a donesli.
Teď už je čekala příprava bašty, neboť lodní kuchyň netopila, nevařila. Posádky si před vyplutím na další cestu rozdělaly ohniště a opékaly buřtíky. Lucka H., ačkoli nejí maso, buřt zvládla. Korvetní kapitán naladil sladké dřevo a brzy se k jeho zpěvu přidali i námořníci. Večerka byla tentokrát až ve 22hod.
Zakotvili jsme u dalšího ostrůvku. Na březích není vidět žádné palivo, proto musíme dál do vnitrozemí. Někteří kapitáni se vydali pro kmeny, ostatní stoupali s posádkami do kopců, aby nanosili chrastí a větve. Kmeny budou použity na táborák, který jedna parta rovnou připravovala. Námořníci zaslouží pochvalu, protože se opravdu snažili. Jirka V. se prohýbal pod souškou, kterou „valil“ i s kořeny.
Na zdejším ostrůvku shledáváme nevysvětlitelnou věc. Domorodci při práci i psaní používají jen levou ruku; pravá ruka nepracuje. Námořníci, aby „splynuli“ s davem, předstírali, že jsou stejní. Při psací štafetě se však zjistí, zda to zvládnou. Čekalo je opisování textu levou rukou tak, aby zpráva byla čitelná a bezchybná. Pokud ne, měl další člen posádky čtení i psaní ztížené. Kapitánka Bílé Vlny špitala nenápadně text, takže si od korvetního kapitána vysloužila třepnutím „archem“ přes hýždě. Hned nato korvetám nápovědu povolil. Posádky běhaly od stanoviště k stanovišti po dvojicích. Jeden byl čtenářem, druhý pisálkem. Nedalo se určit, kdo to měl horší. U žlutých Simka dopsala první řádku a vybíhala zpět. Kákinka musela dát povel k návratu, že text jaksi pokračuje! Od jedné dvojice se po přepsání ozvalo: „Pojď, vole!“
Pak už námořníky čekala práce po posádkách – připravovaly si hry k nedělnímu táboráku, psaly lodní deníky, hrály hry. No a pak už jen čekaly na golema, aby omyly svá zaprášená těla. Kotelníci měli hlavní starost, aby byla lázeň akurátní, než přijdou lodní kuchaři! Bylo jim to pramálo platné. Večeře na ne stejně nezbyla. Hladoví námořníci se cpali jak zjednaní a pekáče byly brzy prázdné.
Po nástupu následoval námořnický soud.
Námořnický soud
Po nástupu zasedal na palubě Čadco zase soud. Jako 1. se řešila stížnost bezradné latry na házeče toaleťáku do later. Soud vyzval všechny, kteří se cítí vinni, aby předstoupili. Dobrovolně to byly 4 osoby. Obžaloba požadovala vylovení toaleťáku a obžalovaní požadovali obhájce. Jeden z obhájců pravil, že jeho klient má tlustý zadek a papír shodil nerad. 2. obhájce pravil, že klient nevěděl, že si má vzít na záchod zmíněný provázek (na roličku). Spor se vedl dlouho. Soud rozhodl, že obžalování jsou zproštěni viny a obhájci se postarají o zavěšené toaleťáky.
2. stížnost přišla od skaláry. Stěžovala si na počasí. To bylo vyzváno, aby předstoupilo; to se ale nedostavilo. Kdosi z diváků navrhoval exekuci. Bez obžalovaného se případ neřešil a byl odročen.
Třetím obžalovaným byl pan Willík. Údajně prý prďánkuje a zamořuje ovzduší. Filli si vyžádal obhájce Honzu Z. Polehčující okolností prý je to, že to byly jen ticháčky! Soudci vyzvali přítomné v soudní síni, aby se přihlásili, zda také prďánkují. Hlásili se hlavně kapitáni. Byl vyžádán odborný posudek od lodních lékařů, je-li pak škodlivý. 1. lékař to vyvrátil. Prtěti je zdravé, je to odcházení plynů z těla. 2. lékař usoudil, že prd je škodlivý z estetických důvodů, kdy konzistence hmoty při prdu zanechává skvrny. Rozhodnutí soudu – všem se doporučuje prďánkovat dle libosti.
Dále se zase řešila stížnost na Štefana, že se za ním táhne velká vůně. Soud rozhodl, že obžalovaný musí obejít všechny kajuty a všichni si mohou čichnout. To byl najednou fofr. Všechny faninky-čmuchalky rychle zamířily z paluby do kajut, aby nastavily své frňáčky. Když Štefíno obešel první kajuty, čmuchalky běžely k vzdálenějším kajutám, aby si mohly čichnout ještě jednou. Případ byl uzavřen i navzdory návrhu Šéérkéés, že chlap má smrdět hnojem a potem.
Stížnost na Keďula ohledně diskriminace sparťanských fanoušků byla podepsána modrým psem. Soudkyně se rychle opravila, když žalobce oslovila „Modrý čok…“ To „le“ už raději nevyslovila. Stížnost byla elegantně smetena ze stolu. Ti, kterým nebylo v této kauze cokoli jasné, mají zaplatit 5 000 peněz v pokladně! Všem bylo rázem jasno!
I poslední řešená stížnost dnešního dne byla zajímavá. „Honza Zálom vypadá jak Kuba Zálom“. Zákoníci museli předstoupit a i soudci se divili a vyzvali je k vyjádření, co je na tom pravdy. Kuba pravil, že Honza je o 10minut starší. A nebo to řekl Honza?? Skutečně to s určitostí neví nikdo, neboť oba přiznali, že je lhaní – výměna jmen baví a protizákonně to občas zneužijí. Všechny návrhy na rozlišení byly zamítnuty. Verdikt zněl, že je to každého problém, zda kluky rozliší, či ne.
Plujeme dál a jelikož je neděle, nebyla rozcvička a posádky si mohly přispat.
Dorazili jsme až k jednomu z nejnebezpečnějších ostrovů souostroví Rasami. Žijí zde dravé šelmy, ale i zuřiví divoši. A protože nám došly zásoby vody, nezbývá nám nic jiného, než spustit kotvu a v co nejkratším čase vběhnout na pevninu, nabrat vodu z říčky Javornice a mazat zpět. Problémem bylo to, že lodní kuchyně neposkytne žádnou nádobu a ani z kajut nelze nic odnášet. Námořníkům nezbylo nic jiného, než použít své vlastní oblečení, čepice, boty…
Korvetní kapitán běh pro vodu odstartoval a pak to vypuklo. Ozýval se dusot, čvachtání, řev… Radkovi M. spadla čepice, takže se vrátil do protisměru davu a srazil 1 námořníčka. Občas někdo sjel po zadku po blátivém břehu. Javornice byla rázem zkalená a zapáchající. Stejná „vůně“ se linula i z použitých triček a mikin. Nejrychleji se plnila káď Žlutého ďasu. Tomáš V. zauzloval kalhoty tak, že vytvořil žok, který byl záhadným způsobem téměř nepropustný!
Na naši palubu přestoupili z kolemjdoucích lodiček Pašeráčci s malou Baruškou a pak ještě Jouňáčci s Kubíčkem. Spolu s Luďákem a Andulkou K. mohli vytvořit novou posádku, která by zaměstnávala všechny okolo.
Závody vody máme, ale odplouvat se nám nechce. Probudilo se v nás mamonářství a touha po bohatství. Zjistili jsme, že na několika místech v chrámech jsou vzácné sošky Aku-Aku. 3 posádky se vydaly na lup. Domorodci však prokoukli náš plán a sošky pečlivě hlídali. Plány posádek nevyšly. Domorodci uhlídali, ačkoli se námořníci snažili k chrámu dostat i přes vodu. U chrámů totiž hlídkovali dva domorodci a ostatní pobíhali kolem a chytali naše námořníky. Kdo byl chycen, musel se vrátit, aby ho korvetní kapitán mohl „oživit“. Na palubu se ploužily samé známé postavy mokré do pasu. Martin Š. byl mokrý od hlavy k patě. První chrám stál za „říčkou“ v místech „Staropramenu“, druhý opačným směrem až v kraji „berounském“ Posádky se vrátily na své lodě a bez kořisti rychle odrazily od břehu Rasami. Věnovaly se pak psaní lodních deníků a přípravě programu k táboráku. Špatnou zprávou dnešního dne bylo to, že byla odvolána admirála Yankee z důvodu pracovních povinností v Some. Odplula přistavenou lodí a její plavba tam i zpět bude trvat celý týden.
Táborák
První společný oheň vzplál a posádky usedly kolem ohně, aby se mohly společně pobavit, společně si zazpívat. Program byl velmi pestrý.
Orange posádka secvičila pohádku O perníkové bytovce. Z Míši Veselého se stala sexy Mařka a z Káji krysa, která pozřela snickers a pošla.
Samozřejmě, že se průběžně hrálo a zpívalo. Teda – hrál jen Lukýno a to ještě se zraněným prstíčkem.
Jednou ze soutěží bylo posílání krabičky bez pomoci rukou, jen pomocí nosů. Pokud ale krabička upadla, musel jí dotyčný nabrat sám a vypadal přitom – jak když ryje „rypákem“ v zemi.
Pro 5 dvojic zpěváků byl připraven tzv. boží dar=chléb. Byly donuceny nacpat si krajíc do úst a zpívat co nejdéle. Ač zná každý z námořnických škol plno textů, stále se vracel k těm známým, základním písním z dob předškolního věku. Slovům však nebylo rozumět, ačkoli měli námořníci vytažené „huby“. Zlatého Slavíka bychom asi k ocenění nepotřebovali, přesto si výkony zpěváků zasloužily obdiv.
Modrá posádka složila píseň a černá posádka pro změnu báseň.
Při putování ešusu se většina námořníků snažila proradné nádoby zbavit a na koho „padl los“, musel se snažit, aby jeho výkon přesvědčil. Barči kdákající slepice neměla chybu, jen to vejce jaksi nevyprdla!
Pak 5 pětic dostalo za úkol spojit se „jehlou a nití“. Než bylo provlečeno deset rukávů, chvilku to trvalo.
Najednou se zvedl silný vítr, proto nás čekala poslední píseň a pak už jen kajuty. Létající jiskry lehce nahnaly strach i jinak nebojácným kapitánům. Moře se však brzy uklidnilo, vítr ustál, bouře odtáhla.
Míříme k souostroví Tokelau. Opustili jsme americké vody a nacházíme se ve vodách novozélandských. Noční bouře se nekonala, přesto velké vlny zahnaly lodě naší flotily do nedohledna. Doufejme, že neztroskotaly. Budeme tedy křižovat oceán, abychom lodě našli. Jako první vyplula na pomoc Bílá vlna. Posádka dostala do vybavení kompas a sama musela podle azimutu vyhledat pravděpodobnou cestu ztracených lodí. Kapitán Ježek dal o sobě brzy vědět „mobilní“ zprávou, že jsou také ztraceni.
I Žlutý ďas, který vyplul na pomoc ztraceným zamudroval a vydal se kousek jiným směrem. Vracel se tedy částečně zpět, ale to už kapitánky likvidovaly zprávy určující azimut. Poslední zpráva dávala pokyn, že v okruhu 20mil (m.) je obálka a ta ukrývala pokyn vrátit se co nejrychleji na palubu Casco. Nejrychlejší byla Modrá růže, poté Nelez a Žlutý ďas. Bílá vlna dorazila jako poslední. Všechny lodě byly šťastně nalezeny.
Posádky vystoupily na ostrově. Byly v klidu do té doby, než zjistily, že se k nim stehuje tlupa aligátorů vylézajících z řeky. Na palubě Casco zůstalo mnoho, přemnoho dobrot a námořníci je chtěli uhlídat. V rukou měli své životy a snažili se, aby sejmuli co nejvíce aligátorů. Naši obranáři byli dobře vybavení – tyče, hole, trubky, basebally. Námořníci vymýšleli taktiku. Dělali např., že se vybavují a aligátoři vbíhali na palubu. Stačil pak skok a krokouš byl mrtev! Aligátoři se prodírali i rostlinami, ale na lodi bylo vše v pozoru! Aligátoři bědovali, že to není fér. Martin P. zdrhal a komentoval svůj útěk: „Sakra, von už zase vykouk Heffi“. Na obránce Keďula spustila Tereza H: „Co děláš? Já jsem se tě lekla!“ Ozvalo se od neznámého aligátora z houfu: „Bacha! No ty seš jouda…“ Obránci byli svoláni na poradu a aligátorům se tak uvolnila cesta za dobrotami. Najednou obránci s holemi vyrazili a buch, buch – aligátoři padali. Pak byla vyhlášena imunita a krokouši mohli rychle sbírat. Vyhánět je však začalo odpočítávání 5-4-3-2-1-útók! Lodní lékařka dění konstatovala s povzdychnutím: „Ty děti nemaji žádný práva“. „Hladovým krokoušům“ pak obránci dopřáli získat dobroty tak, že vyhlásili imunitu a každý krokouš směl sebrat 3, později 5 dobrot. V tu ránu byla paluba plná.
Sotva začali kapitáni vylézat z kajut, ozývalo se samé „Dobrý večer!“ Vzorově byli oblečeni naruby. Největší pozornost vzbuzovala Štěpánka. Bílé – sněhobílé ponožky na botách, spodní košilenku na mikině…
Heffi brzy zabimbal a zařval: „Večerká!“, pak – příprava na večeři atd. Zmatení námořníci nevěděli, zda mají jít zas spát… YBURAN NED (den naruby) pokračoval ve znamení deště.
Námořníci se sešli v lodní jídelně a řešili hádanky. Velkým oříškem bylo: v kterém moři není ani kapka vody (na mapě), 4 bratři vedle sebe jdou a přece se nepotkají (kola od auta)… Některé typy byly velmi zajímavé a správných odpovědí bylo málo.
Pak korvetní kapitán „hrábl“ do strun a na lodi bylo veselo – a to ani námořníci nepožili rum proti kurdějím.
Zatím, co se všichni veselili, odneslo nás moře na rovník a v odpoledních hodinách jsme ho překročili. Kapitán svolal všechny na palubu v netradičních oděvech. Většina mužstva nám zženštila. Z nenápadných jinochů se staly lesby, děvy z E55, modelky… Na programu dnešních oslav bylo nejdříve křtění námořníků, kteří se na Javornice vydali poprvé. Předstoupili a mořskou pěnou na dlouhé štětce byli pomazáni, břitnou oholeni a přijati mezi javornické členy. Pak teprve předstupovali námořníci jednotlivě, v páru či ve skupinách, aby nám sdělili, čím se stali.
Ruku v ruce se nám předvedl registrovaný pár – Cecilka a Světlanka, fotbalové družstvo, rómští kopáči, váleční invalidi, vojáci, šašci atd. Představil se i admirál Ježek z bitevní lodi; co právě dělá? – je na sněmu. Štěpánka V. předvedla skvělou práci jako reportérka televize Nova.
Pak už chlapi „nastartovali“ golema a byla teploučká lázeň. A po lázni snídaně a pak přišla na řadu rozcvička a dlouhatánský had, co leze z díry. Ten se vinul od kruhu až na palubu Casca.
Na „ranním“ nástupu si posádky zařvaly „Slunci, vodě, lesu hlásí dobré jitro zálesáci“ a pak už bylo osobní volno.
Jenže klid mít nebudeme. Naše loď se zmítala ve větru, ztratili jsme orientaci.
Jídelníček flotily na den 7. 22. 8002 ÝRETÚ
Snídaně: brambory, zafilované peče
Oběd: jogurtinka, pšendík
Svačina: polívkový guláš, africká ramínka
Večeře: maslosyro chleb, bilokáv
Noc – V chrámu Boha Slunce
Během prozkoumávání ostrova, kde jsme ztroskotali, byl objeven chrám. Během dne jsme se báli setkání s lidožrouty, takže nás čekalo noční putování. Noc byla plná nástrah a cestu nám ukazovala jen bludná světýlka. Aby posádky nevzbuzovaly případně pozornost, vydali se námořníci jednotlivě v tříminutovém intervalu. Mladším námořníčkům bylo povoleno vydat se k chrámu ve dvojicích.
Z tmy se ozývaly skřeky, broušení nožů, zoufalé výkřiky. Námořníci se setkávali s různými zrůdnými figurami. Natálka si stále dokola opakovala: „Já chci zpátky“. Dan Macek šel a opakoval: „Nech mě, nech mě, nech mě…“ Dominik uklidŇoval Pepu.
Někteří hrdinové se zaťatými pěstmi v kapsách dělali, že se jich to netýká. Nejvděčnějšími objekty se staly dívky. Všichni kapitáni se pochvalovali Týnku Lapáčkovou, jak krásně ječela celou cestu. Pištěla i u zvuků, které většina posádek prošla bez mrknutí oka. Když došla k chrámu Boha Slunce, sotva dýchala a pravila: „Jo,…asi podepsat!“ Najednou k ní přistoupil kněz, dotkl se jejích zad a ozvalo se „Uáááá“ a dusot od prchání!!! V chrámu hořely svíce a na připraveném oltáři ležela listina a pero. Zde totiž námořníci svým podpisem ztvrdili, že chrám objevili.
Prapodivné bytosti pohybující se v džungli se těšili hlavně na slečny – na jejich výkřiky do tmy. Když však procházela džunglí Týnka Vernerová, zvedl se větřík a z oblohy se valily provazy vody. Námořníci připravení na cestu ale i strašidla se co nejrychlejšími kroky přemístili na palubu a zalezli do kajut. Nedalo se nic dělat. Pokračování bude příště…!
Posádkám dnes trvalo celkem dlouho, než vylezly z kajut. Celkem dlouho bloumaly i po palubě, než se vypravily na prozkoumání celého ostrova. Vydaly se do kopců Zvíkoveckých a Podmokelských.
Korvetní kapitán vybavil posádky pěti zápalkami, které musely být vyměněny s případnými domorodci za věci, které jim mohou být užitečné na pustém ostrově.
První, co však námořníci objevili, byl obchod a ten vzali útokem. „Dlouho“ se totiž nesetkali s civilizací a tak začali plenit regály a skupovat různé zboží. Nejčastěji se zaměřili na zmrzku, coca-colu a brambůrky. V Podmoklech raději zavřeli obchod, asi se bály větší tržby. Ještě s¨štěstí, že v této části ostrova existují i soukromníci a je jím sám Král. U něj utratili námořníci své „mince“.
Když posádky směňovaly svých 5 zápalek, setkaly se většinou s pochopením a pomocí domorodců. Ti sami mnohdy přemýšleli, co by mohli námořníci potřebovat. Avšak objevili se i lidé s odmítavým postojem, kteří se divili, proč vedení nevymýšlí námořníkům jinou – lepší – normální hru!
Ve Zvíkovci objevili námořníci mezi „chatrčemi“ i zábavný kout, takže ihned obsadili průlezky, houpačky… Dvě domorodé pivo popíjející figury nebyly nadšené, že se budou muset samy postarat o své potomky, které by jinak byly zabaveny právě v tomto parčíku. Co se dalo dělat… kapitánští svěřenci si chtěli také zadovádět.
Když je to omrzelo, vydali se zpět do „zátoky“, kt¨de stojí naše ztroskotaná loď. Jakmile se objevili na „vstupním můstku“ a zvolali hlasité AHOJ, ozvalo se to samé z lodní kuchyně. Avšak také tiché: „No nazdar, voni jsou zpátky“… Bylo to ale s úsměvem! Jako poslední – až kolem 16.hod. se vrátila posádka Ánelez.
Brzy poté začal lodní lékař s prohlídkou kajut. Na hlavní palubě nastalo velké zděšení… lodní lékař bodoval! Pak považoval za zcela zbytečné otázky námořníků: „za co???“
Po přečtení bodovací tabule stoupl kapitánům tlak a rozčílení kapitánky Šárky neznalo mezí. Kdo měl míň jak 9 bodů, už to lítalo. Během chvilky byla vyprázdněna spousta kajut. Čekalo to i jiné posádky.
Asi už začíná ponorková nemoc. Je však málo šancí, že nás někdo objeví a pomůže nám dostat lodě zpět na moře.
Korvetní kapitán dostal spásný nápad. Vyzval posádky, aby vystavěly rozhledny, odkud mohou pak sledovat moře. Snad někdo popluje kolem. Posádky začaly nosit materiál a snažily se postavit co nejvyšší rozhlednu. To se povedlo zeleným, pak bílým a černým.
Když byly posádky zpět na palubě Casco, nějak se rozdováděly, strkaly… Cévka málem praskla i lodnímu lékaři a zásobovači, takže se rozhodli zavést na lodi pořádek. Pořadovka byla náročná na běh, neboť oba aktéři nechali posádky střídavě nastupovat na palubě Casco a u táborového kruhu.
Během povelu POZOR se nesměli námořníci pohnout i za cenu toho, že je požerou komáři, mušky a jiná havěť. Někteří sotva dýchali, jiní si to vyloženě užívali. Osobního volna už moc nezbylo, takže dalšími pokyny byla hygiena a večerka!
Noc - …A opět do chrámu Boha Slunce
…a je to tu zas. Ti, kteří nestihli minule najít chrám, uléhali dnes na lože s tím, že se moc nevyspí. Mnozí po večerce raději ani neusnuli.
Před 23.hodinou se shromáždili na palubě flotilní lodi, byli odvedeni na ostrovní loučku a odtud pouze po jednom posílání k chrámu.
Kapitáni – noční děsy – číhali na své „oběti“ po celé trase. Někteří námořníci hrdě s rukama v kapsách prošli celou trasu a až na konci je vylekal kněz, který přistoupil zezadu a bafl. Když nezabral ani kněz, zabrala Šárka tam, kde už nikdo zradu nečekal. Na úplném konci trasy. To se pak chlapci přiznávali: „teď jsem si málem střík do trika“ nebo „Málem jsem se pos…!“, „Ty vole, já se lek!“
Martin P. si ve tmě sedl proti Šárce a zíral. Šárka na něj: „Běž už chrápat!“ a on „Já věděl, že jsi člověk!“ Martin Vrbka si sám pro sebe říkal: „Mně je zle, já se povleku!“ Míra B. pro změnu běžel, co mu nohy stačily a u lebky pravil: „Jak se Ti to stalo?“ Týna V. cestou zbloudila do křoví.
Kapitáni si pochvalovali, jak Anežka, Píďa a Týna V: krásně ječej. Nechali si totiž to nejlepší na konec! A holky skutečně nezklamaly! Jediný, kdo se včera ani dnes neodvážil putovat k chrámu, byl Míša V. Tak snad příště!
Ačkoli námořníci ponocovali bloumáním po ostrově, zazněl lodní zvon v 7:30hod. a byla i rozcvička.
Vedení by rádo vědělo o ostrově vše a mělo přehled, pověřilo tedy posádky přesným zmapováním. Některé posádky si ostrov obešly, některé hned zasedly k papíru a začaly dělat náčrtky. Žlutý Ďas, ačkoli plachta papíru byla velká, pojal kresbu miniaturně. Možná by se jim tam vešel celý Středočeský kraj. Černá Perla působila při práci uměleckým dojmem. Vytvořila si palety barev, vzala štětce a dala se do práce. Umělecké vyjádření bude potřebovat výklad – bránu tvoří záchranný kruh, lodě jsou družiny atd. a kolem dokola samá voda… Mladší námořníci vytvářeli mapy menší.
Polovina naší plavby je za námi (počítáno i se ztroskotáním) a lodní lékař začíná mít více práce. Kristýna Št. Putovala na pevninu s břichabolem a odpoledne už byla po operaci slepáku. Námořníci začali dělat vylomeniny, Zuzka musela na oční… Asi nastane tvrdší režim.
Poledňáček se nám jaksi protáhl. Počasíčko bylo nevlídné, takže na vodu se námořníci vydat nemohli. Až po svačince se posádky pokusily o další svoji záchranu. Nosily informace kapitánům „na rozhledně“ u malého hřiště. Pokyny předával korvetní kapitán. Dotazovaný námořník, pokud znal odpověď, ihned odpověděl na místě rozhledny svému kapitánovi. Když však nevěděl, bylo to horší. Námořník se musel vrátit zpět k své posádce, poradit se a běžet s odpovědí. Ještě horší bylo, když nemohl pomoci ani žádný člen z posádky. To čekalo námořníčka další běhání za účelem zjišťování informace. Největším problémem se staly velké mapy. Denně posádky chodí na ostrově kolem nich jsou i na lodi, ale že jich je celkem 7, nevěděly.
Otázka „kolik státních vlajek visí na náměstíčku“ překvapila jednoho z námořníků tak moc, že jich spočítal 8. Když mu kolemjdoucí domorodec chtěl dát najevo, že odpověď bude špatná a pravil „No, to snad ne, podívej se ještě jednou“, tak se rychle opravil: „Tak 9!“ Velmi vystrou námořnicí je Kačka. Zjišťovala počet kronik v lodní jídelně. Spočítala 11 a 1 se píše. Na tu totiž všichni ostatní zapomínali a kuchaři nenápadně připomínali: „Rozhlídni se pořádně a všude!“ Jeden žluťásek typoval ty prokleté mapy a pak už odmítl zjišťování pravdy po zpětném běhu do jídelny. Běhání k rozhledně probíhalo za deště. Námořníci byli jak zmoklé slepice.
Příznivá zpráva dnešního dne je to, že se začalo oteplovat. Zřejmě konečně zabralo čarování admirálky Hankes, která se snaží v pracovním procesu ovlivnit počasí nad Javornice.
Vypadá to, že náš pobyt se na ostrově prodlouží. Kolem nepluje žádná loď, v kajutách je už těsno. Korvetní kapitán vydal tedy příkaz vystavět na ostrově sruby. Své osady vystaví posádky u ztroskotaných lodí. K dispozici mají veškerý přírodní materiál a také lodní provázky. Posádky se pustily do práce. Budovaly, nosily materiál atd., ale také pokračovaly ve výrobě maximapy ostrova.
Během našeho budování srubů vnikli na palubu Casco zloději. Ačkoli jsme se s žádnými domorodci nesetkali, je to tak. Někde tu musejí být. Proto se námořníci vydali loďkami ve dvou (svázaní) zloděje hledat. V okolí jsou dokonce umístěny důležité indicie. Námořníci je hledali a vraceli se na Casco je zapsat. Museli však dávat pozor, aby je nezasáhl jedovatý šíp skrytých domorodců. Pokud ano, léčbou se stalo splnění nějakého úkolu.
Korvetní kapitán podle nalezených indicií určil zřejmý úkryt zlodějské bandy. Bylo to druhé části ostrova na velké louce. Námořníci se na zloděje vydali všichni najednou. Když došli na velkou louku, už z dálky viděli tu bandu lupičů, jak v klídku sedí kolem ohně. Námořníci se tiše, velmi tiše přiblížili a korvetní kapitán dal pokyn k útoku. Když zloději zmerčili, že se na ně řítí 60 rozzuřených námořníků, dali se rychle na útěk. Snažili se i kličkovat, nebylo jim to však nic platné! Do jednoho je posádky zlikvidovaly. Sesypaly se na ně a už neměli lapkové šanci utéci. Vítězně se vraceli zpět na palubu Casco, ale nevšimli si, že jeden zloděj Lůca byl schován v křoví. Ten pomalu sledoval, kam námořníci odcházejí a následoval je. To však neměl dělat. Námořníci se ho všimli a chytli ho!
Po velké honičce si posádky zasloužily omýt svá opocená těla v teplém golemu.
Večerní soud byl odložen, jelikož si námořníci nezasloužili jeho sledování z důvodů velkého hluku v kajutách po večerce.
Posádky už ztrácejí rozum. Ztroskotání má na ně neblahý vliv. Jejich rozcvičení dnes vypadalo jako čarodějnické zaklínání a zaříkání a i kapitáni nastoupili s věrohodnými ksichtíky.
I dnes pokračovali průzkumem ostrova všichni námořníci. Nikdo nemohl odhadnout, kudy cesta povede. V džungli se udělalo vedro a posádky se vláčely až na velkou louku. Tam na ně čekala ona složitá cesta. Posádky ji překonávaly štafetově. Musely proběhnout mezi stromy, přeskočit provaz, přelézt padlý strom, překonat strom „dvoják“ a dokonce proběhnout křovím. Pak už čekala jen rovinka.
Přes vyvrácený kořen byly nějaké ty pády, ale nejtěžším se zdálo být běhání na slunci v jeansách – jak pravila nejmenovaná členka modré posádky (M.R.). Složitou cestu zvládla nejrychleji černá posádka, pak bílá a žlutá.
Naše zkoumání ostrova skončilo u říčky s vodopády. Jelikož byla říčka rozbouřená, nedala se přeplavat. Nezbylo nám nic jiného, než projít přímo pod vodopádem. Zajímavé bylo, že vodopád uměl ovládat korvetní kapitán. Šteloval proudy vody, jak se mu to hodilo. Posádky rychle sunuly nohy po laně a horního lana se držely. Někdo se loudal strachy, někdo překvapil rychlým přesunem. Našli se i spěchálkové, co byli zbrklí a zůstali viset. Ještě, že měli sílu, jinak skončili v proudu. Rychlá byla hlavně bílá – i když Vojta ani nečekal, až osoba před ním dojde na konec.
Všichni přešli, ale vodopád je lákal. Lukýno tedy zreguloval proud a voda stříkala do všech stran. Nastalo všeobecné veselí a jekot. Někdo utíkal, jiný schválně nastrkoval své tělo prýštící vodě. Pak ale šel pud sebezáchovy stranou a námořníci se koupali v neznámé řece až do ukončení akce.
Než se šli námořníci posilnit, ozval se hrom, spustil se déšť a ostrov byl opět zahlcován přívalem vody. Naštěstí to netrvalo dlouho. Jen ta bouře byla nepříjemná.
Spěch po mokrém terénu se nevyplatil Anežce, která „hodila záda“ do bláta. Nezůstalo však jen u jednoho pádu. Na řadu přišli i kluci – Míša Š. a Martin Vrbka - přímo před nastoupenou jednotkou, když si šli pro poštu! K nelibosti posádek – byly donuceny k očistě silně znečistěných dolních končetin. Své posádky si kapitáni kontrolovali a běda…
Večer – Námořnický soud
Lid povstal, když soud přicházel. U ptáka Bonzáka se sešlo dost stížností, ale nejdříve se řešila kauza s lupičskou bandou, která včera vnikla na loď Casco. Z kajut námořníci vykřikovali jména obžalovaných. Poté oni předstoupili – Šárka, Dejna, Martin, Štěpánka, Garfield, Jára, Honza, Lůca, Nikolka. Obžalovaní zapírali, žalobci žalovali, v soudní síni byl řev. Soudci Ťukali, že nechají vyklidit síň. „Tichóóó!“ – zařval soudce. Žalovaná Lůca utrousila: „Nemáme právo ani mluvit!“ Obžalován měl být i Kódl (bývalý zásobovač), ale ten unikl. Takže se naskytlo další řešení – za všechno může a všechno udělal Kódl. Nenásilně přivedl soudce přihlížející námořnictvo k myšlence na pomstu „do přehrady!“ Obžalovaní tak byli zproštěni viny, protože byli nabádáni k nekalostem Kódlem, zvaným Bulharem.
Konečně se začaly řešit „bonzy“.
První byl od Stydnoucí flákoty, Skákající pokličky a Naštvané lékárny. Týkala se pozdních příchodů na jídlo, šarvátek mezi námořníky. Svítilnami stvrdili „svědkové“ to, že se má dbát pokynů. Šimon byl mimo kajutu, běžel pro svítilnu a volal: „Soude,počkej!“ za všechny předstoupili jen 4 človíčkové. Ostatní je hájili. „Někdo je ale nevinný“. Šimi pravil: „někdy dojde k vyprovokování“. A soud na to: „Je to správné řešit rvačkou?“ Ticho! Ale 2 světla svítila. K těm pravil soudce: „Tito dva, když něco vyprovokují, dostanou budku od Keďula a vedení!“
Pak si stěžoval Modrý kočárek, zelené barvy, přestříkaný na oranžovo, že se Kuba P. směje jako hyena a on nemůže spát. Obhájcem – a to moudrým – byl Filli. Ozval se zase Šimi: „Někdo se zas směje jako želva…“ Rozhodnutí soudu znělo: „Zproštěn viny“
Obžalovaná Šéérkéés se raději hájila sama, když byla žalována, že chrápe o poledňáku jako motorová pila. „Když člověk nespí, protože u borovic pořád někdo řve, nemůže chrápat jako motorová pila!“ Bylo z davu doporučeno, aby chrápala jak ruční pila. Případ byl smeten ze stolu do doby, než Šárka zachrápne.
Těžký případ se řešil s Martinem S. a Vrbkou, že močí za latry. Stěžoval si Hajzl Papír. Obhajoba použila klasiku: „Třeba je plno, nemůžou to vydržet.“Šárka je ale také viděla. Poznala je prý podle…obličeje!
Už pár dní máme po ztroskotání za sebou. Opět docházejí zásoby a v moři plave tolik ryb. Sítě jsou potrhané, musíme tedy vyrobit pruty s háčky. A tak šly posádky zas do vnitrozemí. Na dlouhé pruty přidělávaly provázek a háček. Každá posádka vyráběla háčky jiné – dokonce „čtyřtunce“. Postupně posádky napadla prapodivná choroba – většina jich oslepla. Korvetní kapitán si vzpomněl, že o tomto ostrově slyšel v souvislosti s červeným lékem. Pramen červené vody se nachází až u Oslí zátoky.
Z každé posádky je však jen jeden, který vidí. Nezbylo tedy nic jiného, než slepce rukama spojit a pro lék se vypravit. Zdravý vedl celou skupinu. Zbývalo však málo času – a ten byl měřen. Ti zdraví a někteří kapitáni neznali soucitu. Hnali slepce cestou necestou, přes kameny a louže. Bláto stříkalo do všech stran. V cíli nabraly skupiny červený lék a hnaly zpět. Teď však ještě musely dbát na to, aby přinesly léku co nejvíce a nepřelévaly. Zdravý navigátor pořád křičel: „Doleva, doleva, doprava, uhni stranou, přidej…“ Nejvíc vybičovala posádku Lůca. Jejich čas byl nejkratší.
Po poledni se na ostrově začali objevovat lidé. Jejich výletní loď měla přesně vymezený čas a nemůže nám nijak pomoci dostat se z ostrova.
Návštěvníci se potěšili se svými potomky a hlavně jim na ztroskotané lodi zkontrolovali kajuty. Mnohde se divili!!!
Nástup v uniformách proběhl celkem rychle, protože bylo všem vedro. Admirála představila tradičně všechny na lodi, kteří se starají či se jinak podílejí na letošní plavbě. Posádky se pochlubily svými pokřiky a pak už čekalo na návštěvy pobavení v podobě různých disciplín námořnické srandaolympiády. U trakařů občas někdo padl smíchem nebo neměl sílu. Maryška smíchem! Možná si námořníci měli vyměnit roli s rodiči. Také se skákalo v pytlích, házelo na klauna, odpalovaly se míčky atd.
Při nohejbali utrousil fanda „ty vole“, tak hned musel dělat dřep. No a jeho taťka také! Rodičovská loď se pomalu odrážela od břehů ostrova a zanechala nás zde svému osudu. Krom toho zde ale rodičové zanechali i plno buchet, koláčů a „miláčkům“ svým i pamlsky.
Když všechny návštěvy opustily ostrov a nás na loď nevzaly, museli se námořníci postarat o další zásoby pro lodní kuchyni. Obstoupili tedy řeku Javornice a lov začal. Ryb tu viditelně plavalo moc. Námořníci se snažili, aby jejich posádka pochytala ryb co nejvíce. Problém byl, když se šňůry s háčkem zamotaly. Se svými úlovky běhali ke svým kapitánům celí přešťastní a sklízeli pochvalu. Kdo se však odtrhl od své posádky, musel se k ní hned vrátit. Chytat ryby se mohlo z obou břehů, což byla výhoda, jinak by se zde snad pomlátili. Vojta dokonce riskoval i svůj život, když stál rozkročmo jednou nohou na břehu a druhou na pařezu, co vyčníval z vody. Sotva byl zvoněním ukončen lov, Vojta vytáhl poslední rybu…ale počítat se nemohla….
Ranní zpráva admirála a korvetního kapitána nebyla radostná. K našemu ostrovu se blíží velká tropická bouře. Jelikož není času nezbyt, musíme se na ni připravit. Každá posádka si vybrala „dobrovolníka“, který na sebe nechal navěsit velké množství oblečení. Dotyční nám tloustli před očima. Vrstvy kalhot, spoďárů, kraťasů, triček, mikin,… jim znemožňovaly hýbání. Martinovi Š. nacpala posádka na obličej i masku netvora. Dlouho v ní však nevydržel! Bouří se stal spíš příval „hadrů“, co létaly směrem k posádkovým „tlouštíkům“ než písek, který se pak ani neobjevil. Nenastalo ani ochlazení, tak začalo svlékání a zároveň počítání, kolik oděvů i čepic navlékly posádky na své obětavce.
Během zkoumání ostrova bylo zjištěno, že se tady pohybují i divocí koně. Hodili by se pro naši rychlejší přepravu po ostrově. Koně pochytáme a zkrotíme. Nejdříve námořníci vyrobili ohrádky či přístřešky pro koně. Jedna posádky vyhloubila dokonce podzemní skrýš. Námořníci se vydali na velkou louku, kde se koně objevovali nejčastěji a ve velkém množství. Ti se marně snažili uniknout. Námořníci byli celkem úspěšní. Nejvíc koní odchytala posádka Ánelez. Byl vydán příkaz, že koně nesmějí být zraněni, což bylo dodrženo.
O ostrově se však můžeme pohybovat i jinak – a to po řece. Posádky se tedy odpoledne v parnu dopravovaly po proudu Javornice po lodičkách (lehátko). Musely štafetově a na čas. Dopravil se jeden, „bafl“ loď a hnal s ní k výchozímu místu za hlasitého povzbuzování ostatních. Tomáš K. ztratil cestou praktické plastové botky, tak se nezdržoval a mazal k posádce. Kapitánka Šárka řvala na Péťu L.: „Oběma najednou, slyšíš, oběma najednou!“, i když Péťa krauloval rychle a plynule. Občas někdo sklouzl z „loďky“ a musel pořád naskakovat. Malí námořníci nemohli přes šířku loďky pořádně ohnout svá „pádla“. Řeku překonali nejrychleji bílí, pak žlutí, černí, modří, zelení a oranže.
Jednu vodu jsme zdolali a pak už nás čekala jen ta teplá – milovaný Golemek. Posádky se zas rozdělily na muže a ženy a pak ještě na mladší, střední a starší. Vše probíhalo celkem rychle a brzy na palubě voněl každý človíček. To zas bude něco pro mušky!!
Noc - Noční pozorování lidožroutů
Kapitáni se svými posádkami opustili palubu Casco a vystěhovali své kajuty, aby se k spánku uložili opodál – u táborového kruhu. Budou tak mít příležitost pozorovat lidožrouty, kteří v jejich nepřítomnosti navštěvují lodě. S korvetním kapitánem si pak zapěli ležící námořníci veselé písně typu „červené víno“, trpaslíci (nakopem je do p…) atd.
Znamením pro slídění byl lodní zvon. Lidožrouti tentokrát nepřišli, ale zůstali v domorodé vesnici. Tam už spřádali plány, jak naloží s ulovenou člověčí potravou. Námořníci se plížili, ale že by to bylo absolutně v tichosti, to se říci nedá. Mnozí raději postávali u brány, osvítili své druhy a tak je obětovali. Lidožroutka Háňa tak odchytla nevinné nešťastnice Lucku a spol.
Kdosi se krčil pod stolem ve štábu – zarytý čumákem do prachu. Lidožrouti to jako přehlédli – nebudou si dávat „zaprasené“ masíčko. Dan Vacík se krčil za kamny ve chvíli, kdy lidožrout Keďul „čistě náhodou“ potřeboval uhasit žízeň. Lidožroutka Květuška si přitáhla 1 námořníka za límec a pak rovnou dvojici, celá přešťastná, že nepotřebovala ani bateryho přístroj.
Úspěšný byl i lidožrout Robin, lovil jednoho námořníka za druhým. I lidožroutka Jarka se podílela na zásobení masem – odlapila Péťu L. hned u sítě štábu. Zapojil se i lidožrout Lukýno. Zásob s bílým mladým masíčkem přibývalo. Lidožrouti si mnuli ruce a plánovali u každého námořníka, jakým způsobem ho zpracují – či na česneku, do omáčky, pečené, přírodní, dokonce i syrové nebo uzené. Později se chlubil jeden námořník svým kolegům „Já jsem špíz! Já jsem špíz!“
Co všechno námořníci vypozorovali a vyslechli, zapíší do lodních deníků. Zvonem to začalo, zvonem to skončilo. Další šance odchytit si čerstvé maso nebyla lidožroutům dána.
Zatím, co námořníci v klidu nocovali mimo své kajuty, vkradli se na palubu piráti, vše proštrachali, sebrali zásoby a zanechali tu pirátskou vlajku a výsměšný vzkaz.
Námořníci zůstali bez stravy. Podle toho se zařídí ráno admirál a vydá příslušné pokyny.
Lodní zvon budil spáče, kteří nocovali mimo své kajuty. Zatím, co spali a nikdo nehlídal loď Casco, vnikli sem piráti. Vyrabovali skladiště a vypadalo to, že námořníci budou hladoví. Takže – žádná snídaně, ale práce je čekala. Aby lodní kuchaři mohli zhotovit rybí pomazánku, byli mladší námořníci vysláni k říčce nalovit ryby. Ostatní byli nuceni oškrábat brambory, kterých si piráti zřejmě nevšimli.
Teď budeme muset být ve střehu. Kromě domorodců se tu mohou pohybovat i piráti! Aby si námořníci zvykli na krizové situace a uměli je překonat, vyslal je admirál na Velkou louku, kde je čekala „kontrola fyzičky“ a také trénování pevných nervů.
Hra „Námořníku, nezlob se“ utahala i dobré běžce. Kdo hodil kostkou, vybíhal. Chudák Týna V. – hodila tak šikovně, že běžela 10 kol a pak se zchvácená vrátila na palubu. Zničení byli i ostatní námořníci – tím se prověřilo, že jim pohyb svědčí a že jim neprospívá válení v domácích kajutách.
Po poledni bylo takové vedro, že námořníci shodili oděv a pak se v plavkách oddávali vodní spršce, kterou prováděl hadicí Lukýno.
Po pirátské návštěvě chybělo více zásob. Nalovené ryby, oloupané brambory byly snědeny. Musíme doplnit další potraviny. Nezbývá nic jiného, než prohledávat ptačí hnízda a vyloupit je. Každá posádka vyšla vybavena injekční stříkačkou a kelímkem s vodou. Jakmile bylo hnízdo nalezeno, stříkači stříkali, chytači chytali a zásobovači běhali na palubu pro další vodu. Voda ze stříkačky rozmáčela toaletní papír a vejce se uvolnilo. S každým vajíčkem běžel posel na palubu, kde byla shromažďována na hromádkách s označením barvy lodě. Modrým se podařilo nashromáždit 14 vajec. Doufejme, že ptactvo na ostrově nevyhyne. Zřejmě díky zelené posádce, která vybrala jen 4 hnízda. Oranže by možná vykradla víc než 8 hnízd, ale Willíkovi praskl kelímek, korvetám odmítl dát jiný, tak Filli lepil, lepil, lepil… a za chvíli byl konec. Zásob už bylo dost.
Během chvíle oznámil korvetní kapitán, že v řece plavou nějaké lahve. Určitě je to zpráva několik desetiletí či dokonce staletí stará.
Námořníci vyběhli a lahve lovili. Čistě náhodou jich bylo šest a byly označeny barevně. Jeden člen posádky se musel obětovat a skočit do řeky, aby láhev vylovil.Pak začala zdlouhavá práce. Uvnitř byl sice starý vzkaz, ale byl rozdělen na mnoho částí. Ty musely hbité prsty nebo s pomocí pinzety vyjmout a pak je námořníci skládali. Bylo to těžké, ale ne pro černou posádku. Ta složila zprávu jako první a těsně v patách jí byla žlutá posádka. Ostatním se tak nedařilo. Oranže se dokonce i pohádali – ti mladší odbíhali a nepracovali.
Večer se odreagovali námořníci u her na hřišti. Parta námořníků plánovala přepadení ostrova staropramenského a zcizení sekery hlídačům z našich řad. Během nástupu se všem představila čerstvě vytvořená skupina „Jaso“ = parta těch, co si hrají v lesíku. Složili přísahu na prazvláštní kámen a drží prý při sobě.
Předvoláni byli Martin Vrbka a Petr Suchopár – ponižují totiž jejich členku. Následovala velmi přísná výstraha – varování před zlými činy!
Noční výprava – jistá poprava
Na noční akci se chystala skupinka odvážných, ale i skupinka hlídačů ve stejném počtu. Byla to téměř vojenská bojová výprava – maskáčový oděv, pokrývka hlavy, maskáčovaný ksichtík, provazy, nože. Hlídací skupina vyrazila, ženské pokolení zůstalo – později burácelo smíchem, když se „Vořech“ vrátil, že zapomněli předmět doličný – onu sekeru! Hlavně, že vykročili vylným krokem! Než vyrazila skupina s pracovním názvem „sekerkáři“, dostala pokyny i upozornění, co je kde může čekat. Háňa radila dobrácky: „Nevzpouzejte se!“
Radek M. se otočil a světélkoval. „On má snad reflexní značky!“, divily se ženské. Byla to svítící baterka v kapse. To, že jeden z odvážlivců měl i bílé boty, už nikdo nekomentoval Dva si vyfasovali i airsoftové brýle a vypadali jako svářeči. Pak se pánové přepočítávali a snažili se řadit! „Přepočítáme se – 1, 2, 3, 4, 5…, počkej, šestka chybí, tak znovu – 1, 2, 3 atd. Stůjte, seřaďte se, ještě jednou se spočítáme…!“ – ty byly pokyny vzájemné. To už ale ženské v jídelně zadržovaly usilovně smích. Chlapci si ještě zkoušeli pohyb po place, aby se slyšeli…no, opravdu se slyšeli – šli jako stádo a k tomu ještě mluvící! Když odešli, nastalo chvíli ticho a pak různé komentáře a naslouchání, zda nebude slyšet řev. Nebyl. Zato se ozval mibiliho přístroj. Hlídač Jiří hlásil admirále Háně – akce skončila, máme jich všech 9! Bylo 12:50hod.
V 1:30 dorazilo „komando“ na palubu a přivedlo si hrdě své spoutané zajatce. Akce „sekera“ skončila! Pak začalo vyprávění – že hlídač Vořech si schrupnul, protože mu prý přestala létat letadla… Útočníci prý chvíli leželi v mraveništi, pak se přesunuli a když něco zaslechli, mizeli v kopřivách. Nastal čas střetu. Michal Št. Skončil v potoce včetně hlídače Petyho.
Adam si pro jistotu ochotně lehnul před přepadovou. Keďul zpozorněl, když slyšel praskání od potoka – že by sekerkám? Něco najednou vyskočilo a fííí – mety pryč. Asi to byl norek. Pak Keďul zahlédl, jak jeho směrem kdosi běží. A za ním další. Když první hupnul do křoví, druhý Šteffíno už ho sejmul. Tomáš K. pravil: „Mně se rozjely nohy a čau!“ Martin P. se obětoval – „Já jsem zařval – Kamikadze – a do 10 vteřin na mně seděl Robin!“ Heffi si vychutnal Radečka. Další sejmutý!
Když se Keďul chystal k útoku, vytáhl Ježek halogenu, osvítil ho a Keďul neviděl. Sekerkář Garfield to doplnil: „Jdu, jdu…najednou reflektor – a nic jsem neviděl,…jen ty obroučky! Od brýlí!“ Hrášek sejmul jednoho a zřejmě se mu zdálo, že je to málo, tak se pustil za druhým. A aby na něj dosáhl, vlekl prvního sekerkáře za sebou, pak ho předal Heffimu. Kuba vzal sekeru – na 20m! Sejmul ho Šteffíno. Robin po vojensku taktizoval. Hlasitě oznamoval vlastním hlídkám, že v lese už je jen jeden člověk! Psychologie zabrala. Trvalo to pár minut a dotyčný vylezl sám.
Hladoví a vyprahlí sekerkáři se nacpali, až měli boule za ušima a bez mytí s černými tvářemi šli spát. Však to utřou do polštářů! Ráno je čeká jen práce, práce a zas práce… tak sladké sny!
Ranní bouře neodradila posádky, aby se nezúčastnily rozcvičky s Luknem. Nasadily pláštěnky a šly do terénu. Než nám to na ostrově trochu vyschlo, věnovaly se posádky psaní lodních deníků a skládání básní na slova, která se námořníkům vybavila při pojmu oceán. Byly to: bílý žralok, Titanik, sůl, kraken, křišťálová voda, mořská bouře, velryba, útesy korálové, prostor, ryby, loď, pláž, voda, mořští živočichové, krokodýl, piráti, obzor.
Chvíli před polednem donesli průzkumníci zprávu o tom, kde se ukrývají piráti, kteří vykradli naše zásoby. Posádky se barevně označily fáborem na zápěstí a vyrazily na velkou louku. Tam měli piráti svou skrýš a plápolala jim tam jejich odporná vlajka. Bahnitou cestou táhlo 60 „mužů“ se svým admirálem a řvalo: „My to tady vyhrajem a hubu vám rozbijem!“
Odvaha pomalu slábla, když piráti zaútočili. Pak námořníci útok opětovali. Piráti kličkovali a unikali trestu. Mnoho námořníků přišlo o život, přesto útočili dál. Sledovali kroky těch, co se zdáli být více nebezpeční. Ale zdání klame. Pirát J8ra kličkoval moc dobře. Stále unikal. Na Lukýna se občas vrhla hrstka odvážných, ale on je setřásl a paži s životem zdvihl do výšky, ačkoli je sám dost dlouhý.
Hrášek kolil jednoho za druhým, občas ho i přitlačil kolenem k zemi. V nestřeženém okamžiku ve víru dění přišla o život Štěpánka. K pirátům se přidal i kamarád Špičať, co se tu objevil jako divák. Průběžně zahaloval bojující „muže“ dým v mnoha barvách. Bitva skončila pádem Lůcy, kdy se na ni vrhla hromada námořníků a kdosi kopl – a přesně do hlavy. Nejdříve to vypadalo hrůzostrašně, ale později bylo vše v pořádku.
Odpoledne jsme přišli o část námořníků. Byli lapeni a drženi v lidožroutské vesnici. Lidožrouti ale uznávají sílu a odvahu a než je někdo zbaštěn, má šanci bojovat o svůj život v čestném souboji – slelaboj – což znamená slepý lanový boj. Každá posádka tedy postupně nasazovala své členy. Dva soupeři spojeni lanem a se zavázanýma očima se snažili přitáhnout se k sobě a udeřit. Nemohli použít ono revoluční heslo „máme holé ruce“. V rukou drželi hole. Přihlížející námořníci ani nedutali. Nastalo absolutní ticho. Filli použil taktiku, kdy si lehl na zem, aby soupeř „máchl“ do prázdna. To se ale přepočítal! Padla rána a Filli to projel. Asi bude sežrán! Aplaus a obdivné „Týjó!“ sklidil Pepíček. Míša Šmalcl si ho přitahoval, přitahoval, chtěl napodobit Williho, tak si i lehl. Pepča přitahován blížil se pomalým krokem a naprosto elegantně pohnul pravicí a zásah! Trefil Šmalclíka přímo do hlavy. Stal se vítězem, ani nevěděl jak. Týna pro změnu málem zbořila bránu u táboráku. Zakopla a letěla… Největší úspěch měli žlutí a bílí.