18.7. - 7.8.1999
Ještě před skončením občanské války mezi otrokářskými státy Jihu a odpůrci otrokářství v severních státech 1861 až 1865 bylo jasné, že pro svůj další rozvoj potřebují severní průmyslové státy nutně spojení s územím na západ od řeky Mississippi a s Kalifornií - prudce se rozvíjející na Pacifickém pobřeží. Bylo rozhodnuto postavit transkontinentální železnici.
Stavba byla zahájena roku 1864. Hlavním inženýrem byl jmenován generál Dodge. Stavba byla organizována vojensky, jednotlivé úseky stavby byly nazývány divizemi a všude vládla přísná disciplína.
Zatím, co jedněm přinesla stavba tratě bohatství a blahobyt, původním obyvatelům rozsáhlých území za řekou Mississippi přinesla železnice záhubu. V době stavby pacifické dráhy došlo k hromadnému vybíjení bizonů. Tím byli Indiáni připraveni o zdroj obživy. Tam, kde se Indiáni nechtěli vzdát svých území dobrovolně, docházelo k masakrům, které končily vyvražděním celých kmenů. To byla stinná stránka pacifické dráhy. Stavba pokračovala vzhledem k složitým terénním a klimatickým podmínkám a tehdejším technickým možnostem neuvěřitelně rychle.
Tuto trať stavěly ve skutečnosti společnosti dvě - z Omahy v Nebrasce na západ stavěla UNION PACIFIC RAILROAD ze Sacramenta v Kalifornii, na východ stavěla trať CENTRAL PACIFIC. Každá společnost se snažila, aby její úsek byl co nejdelší. Práce tisíce dělníků na této stavbě byla vzhledem k podmínkám opravdovým hrdinstvím.
Central Pacific přivezla na svůj úsek stavby tisíce dělníků z Číny, velice skromných a houževnatých. Union Pacific posílili po skončení občanské války tisíce propuštěných vojáků.
Skoro 3 000km z Omahy do Sacramenta bylo postaveno za pouhých 5 let. Trať byla stavěna bez ohledu na útrapy a oběti. Hlavním heslem byla rychlost. Stavěly se provizorní mosty a denně se kladla 1-2míle kolejí. Hlavně, aby co nejdříve projel první vlak z východu na západ. Ještě několik let po projetí prvního vlaku byla trať upravována, až roku 1960 byly odstraněny původní sněhové zábrany ve Skalistých horách.
Když se stavitelé trati setkali v Nevadské poušti 10. května 1869 u Promontory Point nedaleko města Ogden, měřil úsek Union Pacific Railroad z Omahy do Ogdenu 1660km. Úsek Central Pacific z Ogdenu do Sacramenta měřil 1196km.
Toto dílo obdivoval celý tehdejší svět.
My se necháme inspirovat pracovitostí, houževnatostí a odvahou budovatelů této trati. Mimo denní tvrdé práce se museli umět pohybovat v přírodě, vařit, střílet a naučit se mnoho jiných užitečných věcí, aby splnili svůj úkol.
Kdo přijel?
-BÍLÁ
A kdo ještě?
-ČERNÁ
DOHROMADY ŠŠŠŠEDIVÁ
Zelená je barva naše
Nejsou na nás zatykače
Železnici dostavíme
Ve světě se proslavíme
Železnici postavíme
Práce my se nebojíme
A kdo se nám postaví
Toho žlutá zastaví
Bude jezdit mašinka
Uděláme prkýnka
Postavíme koleje
Mašinka se rozjede - ššš húúú…
Modrá je dobrá
Koleje staví - práce ji baví
Mod-rá
Dělnictvo dorazilo před časem poledním a hned bylo přiděleno jednotlivým prospektorům a předákům. Dělníci se hned ubytovali v přístřešcích.
Po naplnění žaludků se po skupinách vydali k zdejšímu felčarovi, který překontroloval jejich zdravotní stav a přijal je tak mezi stavební četu pacifické železnice. Poté se všichni vydali se svými prospektory a předáky obhlédnout hranice pozemku a pak se věnovali zábavě a hrám.
Při večerním nástupu byla na zdejším území vztyčena vlajka a dělníci byli seznámeni se svými povinnostmi a právy. Director Jirkes představil všechny prospektory, předáky, felčara, obsluhu salónu i pomocný personál (zásobování). Director stručně pohovořil i o historii stavby pacifické železnice. Před spaním zahráli našim stavebním dělníkům potulní muzikanti - přátelé předáka Miha.
Slunce nám přichystalo příjemné probuzení. Muži i ženy "vyběhli" ze svých příbytků a šli posilovat svaly. Cvičení všem prospělo. Na ranním nástupu director velmi chválil kovbojské odění všech přítomných.
Protože na stavbu železnice bude třeba velkého množství kmenů na výrobu pražců, vydali se všichni do hory kácet stromy. Území, kde se smělo kácet, bylo řádně označeno. Čety se na znamení rozběhly a značily si barevně své stromy. Fáborky dostávali jednotlivci po 1 kuse od svých prospektorů. Předáci v lese dbali na dodržování pravidel. Dělníci "makali", až z nich cákal pot - někteří až do úplného vyčerpání. Nejvíce dřeva pokácela modrá četa.
Po vykonané práci osvěžila všechny Javornice. Pak se pracanti věnovali společným hrám.
V odpoledních hodinách se spojily vždy 2 čety a vydaly se zabrat vhodné místo na posezení u ohniště. Vlastní pozemek pak stavbaři upravili dle vlastního uvážení k obrazu svému. Modří a žlutí postavili kolem ohniště vlastní železnici, sestrojili lokomotivu, postavili nádraží a stanici pojmenovali "Možlu City". Na "projížďku po železnici" pak pozvali directora a šerifa.
Po večeři bylo osobní volno. Únava dělnictva nebyla zřejmě tak velká, jelikož v době, kdy by neměli rušit noční lid, byli nápadně hluční. Šerif s directorem zjednali pořádek a pak byl klid.
Dnešní den začal opět chvilkovým protažením těl a pak zas hurá do práce. Pokácené a odvětvené kmeny stromů si museli dělníci sami nařezat. Byla to práce velmi těžká, protože jediným nástrojem byla jen ruční pila a pražců bylo zapotřebí velmi mnoho. Každá četa byla rozdělena do věkových skupin a po předchozím zkušebním řezání pražců se pustily dvojice dělníků do zápolení s pilou. Šerif měřil čas, přihlížející dav povzbuzoval pracanty pokřikováním. Nejlepší čas mělo fialové mužstvo. Nejlepšími dřevorubci za každou věkovou skupinu byli: Honzík A. + Zuzka B., Jiří Huš. + Stáňa S., Jiří Hr. + Lucka V.
Čas do oběda vyplnili všichni vzděláváním se ve věcech praktických - vázání uzlů, morse atd. Odpoledne se od velmi vzdáleného Skotska v podobě přeháňky přihnala pomsta za naše úspěchy týkající se meteorologických předpovědí. Nás to však nerozházelo. Jednotlivé čety se až do večera věnovaly různým činnostem - procvičování morse, sportovním zápolením, dobudováním osad atd.
Ve večerních hodinách sešli se pak všichni v hlavním salonu a za doprovodu čtyř kytar pěli až do setmění.
Zásobování zbraněmi a střelivem v začátku stavby často vázne. Šerifa a jeho pomocníků je málo a band desperádů, kteří chtějí stavbu železnice pokazit, je mnoho, proto se dělníci, ve snaze zachránit si vlastní život musí spoléhat na svůj nůž, neboť je často jedinou zbraní, kterou mají. Dnes nahradily nože šipky. Hod na terč nebyl podle představ železničních pomocníků, ale docela to šlo. Nejúspěšnější četou se stala fialová.
Dopoledne ještě došli všichni na smolu, chrastí a pořádná polena, aby večer mohli v teplé lázni omýt svá zaprášená a zpocená těla a zítřejšího dne aby si mohli posedět u ohně. Předák Mihu s pilou "samohonkou" málem proměnil tamější les na pastviny. Jeho vybraní pomocníci skutečně nezaháleli.
Odpoledne si šipkami na cíl zamířili všichni, na které ještě nedošlo. Mužstva se pak věnovala různým činnostem po skupinách a pak už je čekala velmi příjemná teplá lázeň Golemova u Javornického jezera. Územím se linula vůně vymydlených těl - komáři a jiná podobná havěť začali hned útočit.
Director před hodováním v salonu vyhlásil výsledky snažení všech čet. Nejzdatnější jsou fialová, zelená a modrá.
Ráno probíhalo tradičně stejně, pak se čety sešly na svých místech, aby si pro své nadřízené připravily na večerní posezení u ohně program. Snažily se, aby je nikdo další neslyšel. Nejsilnější muži zatím chystali hranici.
V okolní krajině se potulují stáda divokého skotu. Dělníci si dobře uvědomují, že odchyt zajišťuje dostatečné množství masa a mléka na hladové měsíce. Proto se vydali na lov divokých krav. V okolí se jich páslo na stovky. Kovbojové se snažili všechny pochytat. Některé krávy byly zaběhlé v lese, jiné ležely v kopřivách, v bodlácích nebo ve vysoké trávě. Nejvíce krav pochytala četa žlutá, modrá a fialová. Aby bylo zásob dost, vydali se lovci ještě honit zvěř. Byli odhodláni ji uštvat, ale mnohdy prošli kolem a zvěř na sebe musela upozorňovat bručením, chrochtáním, skřehotáním a jinými pazvuky. Medvěd v pohodě ležel v houští a myšlenkami se toulal u své medvědice - nikdo ho nevyrušoval. Uloven byl, jen když dal o sobě lovcům vědět. Jelen nebyl opět spokojen s tím, že je paroháč… proto se nesoustředil a měl lovce stále za zadkem. Divočák byl zcela uštván. Křepelky, bažant i laň byli v pohodě a zajíci kličkovali, jak se dalo. O největší zásoby na zimu se tentokráte postarala zelená četa, pak modrá a bílá.
Lovci i lovená zvěř toho měli dost, tak na chvíli "vorazili" a do večera se věnovali další přípravě k táboráku.
Táborák
Po setmění se kovbojové přemístili k hranici, kde v naprosté tichosti postáli. Z povzdálí se přiblížili ohnivci, obešli hranici a zapálili ji. Pak se hrálo a zpívalo. Každá skupina předvedla svůj program - písně, scénky, soutěže. Atmosféra byla pěkná - dříví praskalo, jiskry se vznášely k tmavé obloze. Protože železniční dělníky čeká ještě plno práce, museli jít ulehnout, aby si řádně odpočinuli.
Dnešní obloha nezaručovala, že by vydrželo slunečné počasí, tak jsme se z pozemku naší stavby moc nevzdalovali. Dělníci nechali ležet "krumpáče" a šli měřit své síly na louku. Hecovali se dobře. Zklamali někteří jedinci - místo svalů mají spíš jen svalnaté řeči. Pracovní čety spojily své síly a nastoupily proti direktorovi s předáky, šerifem a prospektory. Výsledek - bylo jich prostě mnoho…!! Director povolil ztráty, ale nikdo neodpadl.
Doba odpočinku byla se souhlasem directora prodloužena, protože z oblohy nejdříve mžilo a pak padaly provazy vody. Kovbojové se tedy bavili v chýších po svém a potom po četách hráli hry.
Jelikož bylo zapotřebí předat zprávu, zajišťovali dnes kovbojové Ponny expres. V dobách, kdy na železnici ještě nebyl zaveden telegraf, zajišťoval Ponny expres doručování veškerých zpráv. PO celé délce železnice byly vybudovány stanice, kde se zdržovali jezdci a koně. Jezdci měli za úkol čekat na poštu, ve 20 až 30 vteřinách zásilku nebo zprávu převzít, vyjet tryskem na přiděleném koni, hnát se divočinou několik desítek kilometrů a tam předat zásilku dalšímu. Kovbojové se přemístili na různá stanoviště. První - z každé čety zapsal čitelně zprávu a pak vyrazil do terénu předat ji dalšímu. Trasa vedla od hotelu ke golemu, do hory -> k cestě, pak za Oslí louku do lesa a nejbližší cestou na náš pozemek.
Ečerní ástup yl ajímavý, rotože irectorovi "ěkdo" ymazal z ozkazu rvní ísmena e lovech. Irector e víjel míchy a astoupená ednotka éž.
Director vyhlásil na dnešní den pracovní volno. Kovbojové "odhodili nářadí" i pražce a začali se připravovat na odpolední show. Navazovali stuhy, aby poté ozdobili banku, hotel i okolní porost. Jelikož chtěli uvítat hostující "bend", vyráběli si z třásní "jásátka".
Odpoledne se přípravy dokončily úplně - prospektoři, prospektorky a předáci se hodili do gala. Mamá Janinka zasadila do drdolu paví pera, všechny ženy na zkrášlení "xiftíku" použily barvičky, zavěsily "bižu" a vytvořily si pihu krásy. Kovbojové nasadili klobouky a zatím zpívali za doprovodu zdejších hráčů, pak zapěli Ježkovi naši hymnu. Director vyzval "komboje", aby se šli se zdejšími slečnami hodit křápem. Ti však byli najednou móc ostýchaví, tak director zahájil tanec sám. Křepčil, až z něj lilo. PO odpoledním posílení v salónu pokračovalo "Country show" se skupinou Zbirožská růže. Tančilo se v kruhu, ke středu střídavě přidupávali muži, pak ženy. Někteří brzy odpadli a jen počumovali. Zřejmě byli chudáci vyčerpáni hned po pár krocích. Zbirožská růže hrála překrásně. Dojem kazil jen přivandrovalý cizák Béda, který se dostavil bez ohlášení a zdejší prospektory i předáky svou přítomností nenadchl. Na závěr zatančila naše skupina "Dřevák", která si pod vedením zkušeného a "dlouholetého" tanečníka Heffiho připravila dva tance. Při odjezdu Zbirožské růže se osazenstvo stavby železnice loučilo hlučným provoláváním slávy a máváním juchátky.
Puška byla nejen výtečným ochráncem před bandami desperádů, ale i skvělým pomocníkem při lovu zvěře. Proto bylo nutné, aby každý dělník uměl s touto zbraní zacházet. Pracovní čety se odebíraly postupně ke střelnici. Každý člen měl možnost pěti ran. Dvě nástřelné a tři ostré. Mnohdy to byla bída - některé terče zůstaly bez ďoury. Nejlepším střelcem na vztek zahanbeným mužům s e stala žena - Vráťa. Nejlepšími střelci v kategorii skupin se stala bílá, pak zelená a fialová.
Stavba železnice pokračovala neuvěřitelně rychle. Dělníci byli vytrvalí, houževnatí a na jejich pažích byly svaly jako z ocele. Dnešního dne stavba dospěla až k divoké řece a tak dělníkům nezbývalo nic jiného, než postavit provizorní most. Aby se však co nejdříve dostali na druhou stranu a mohli pokračovat v úpravě terénu pro pokládání kolejí, museli zhotovit provazový most, po kterém budou řeku překonávat.
Čety nastoupily jedna po druhé a snažily se přejít rychle a bez ztrát. Šerif pomáhal dělnictvu menšího vzrůstu vylézt na most. Zvláště u žen mu to zřejmě nevadilo… Director čekal na 2. břehu, aby přispěl k bezúrazovému seskoku z mostu. Stačila chvilka nepozornosti a stavba železnice by byla bez directora.Když ženština mladá, jménem Štěpánka, chtěla seskočit, plošina pod directorskými botkami se pomalu, ale jistě nakláněla a divoká řeka by pohltila další oběť. Director se včas z rozbouřených vln dostal na břeh. Ztráty byly minimální - jen dva dělníci se na mostě neudrželi. Pro hodnocení mužstev platil čas, kdy všichni z čety překonali tuto překážku. Nejrychlejší družinou je žlutá.
Pak už nás čekala zase teplá lázeň. To byla ta krásná pohádka před ukončením dnešního dne.
V našem poklidném městečku se ozvala řacha. To maskovaný lupič rozbil dynamitem trezor zdejší banky. Bankovní úřednice právě obsluhovala jednu dámu, když to bouchlo. Kameraman, který zde chtěl "čistě náhodou" filmovat, málem spadl leknutím ze štaflí a obě dámy strnuly v němém úžasu, když se kolem nich mihl maskovaný lupič a odnášel z banky pytel "doláčů". Šerif ihned vyzváněl na poplach a vyzval pracující dělníky, aby všeho zanechali a pomohli stíhat lupiče.
Lupič měl zřejmě pomocníky, protože zanechával (jistě nechtíc) znatelné stopy. Skupiny šedivá (bílá + černá), fujtajblová (fialová + zelená) a možlu (modrá + žlutá) se tryskem vydaly po stopách. Lupiči se hnali bezmyšlenkovitě křovinami do hory, vlevo, vpravo, prudce měnili trasu úniku, přesto jim byli pronásledovatelé stále v patách. Stopy končily, proto se snažili lapky co nejrychleji vyhledat. Dostihli je celkem brzy, jen jeden padouch nebyl k nalezení, až najednou "s hůry" spadly nikotinové tyčinky. Pronásledovatelka zvedla hlavu a ejhle - lupič se ukrýval v koruně stromu. A byl jejich! Všichni se pak vrátili do našeho města.
V dnešní den !smolný" přišla další špatná zpráva - banda desperádů pod vedením Jacka Slima před 3 dny zničila a vypálila sousední město. Proto, aby žádný z dělníků nepřišel o život a byla tak zabezpečena další stavba železnice, musí se všichni odebrat mimo město "Javorncie-city"
Nocleh mimo město
Dělníci ještě v salonu posvačili, pak se odebrali ke svým ohništím. S sebou měli věci potřebné k přenocování. Pak hned toto stanoviště opustili a nepozorovaně obléhali město ("téměř" nepozorovaně). Předáci s prospektory zatím vyfasovali v salonu proviant k večeři.
Kovbojové měli až do 23 hodin pozorovat dění ve městě a vše pečlivě zapsat. Kdo byl přistižen, přišel o život a jeho skupina pocítila ztrátu. Houští se hýbalo, kolem hlavního stanoviště se plížily postavy jako šedá eminence. Překvapením bylo, když se nad nimi rozsvítilo světlo a ozvalo se "Dej mi život". Directoři se zatím bavili tím, co jim průzkumníci předali za informace zjištěné a zapsané. Ihned věděli o veškerém dění. Pro některé osoby by to mohl být kompromitující materiál, protože nejmenovaný tramvajový znalec by si to mohl vysvětlit jinak… Kdo ví, zda nepoteče krev!
Noc strávená mimo město proběhla klidně. Bylo teplo, někteří kovbojové byli dokonce vylezlí z vaků. Z čista jasna se však ozvalo lehounké ťukání na listy stromů. Začalo slabě pršet. Starší kovbojové pomohli vzbudit ty mladší a už se balilo. Když director vylétl ze své rezidence zděšen tím, že má dělníky kdesi v okolí na dešti, byli už všichni dávno ve svých přístřešcích a vyčkávali ranní zvonění.
Pršelo a vypadalo to na delší chvíli, tak se kovbojové sešli v salonu, kde zpívali při zvucích kytar a pak hráli "Na bitvu" - každá četa za sebe a prospektoři s předáky a directorem hráli též. Ačkoliv se vedení snažilo, valně se jim, k radosti ostatních, nevedlo. Skončili čtvrtí. Podezřele první byli zelení.
Vždy, když dělníci dostali plat, šli do krámku k starýmu Billovi, aby si doplnili zásoby. Nebyl to jen tak obyčejný krám - našli tady úplně všechno, co potřebovali a ještě něco navíc. Od mouky, cukru, fazolí, oleje, přes oblečení, boty, lampy, petrolej, zápalky, doutníky, provazy, lopaty, krumpáče až po zbraně, náboje atd. Naši nakupující si prohlíželi u Billa zboží. Celkem 20kousků. Bill však náhle zboží zakryl a nakupující museli do 3 minut napsat seznam zboží, které si zapamatovali. Dvě pracovní čety měly seznam úplný, ostatním přece jen něco chybělo. Bill později uznal, že měl přitvrdit a zboží na pult rozložit víc.
Potom se skupiny věnovaly svému programu. Někteří se odreagovávali u sítě s míčem, jiní se potili u mapy a pracovali s buzolou. Jedna skupina vytvářela z nasbíraného materiálu druhy ohnišť.
Jedna skupina "Effi + Ihu" byla odvezena se zavázanýma očima na neznámé místo - a starejte se! Ať jste co nejdřív zpátky ve městě u directora!! K překvapení všech byli všichni zpátky dřív, než se stačili vrátit z akce director s šerifem.
...a přiblížil se slavnostní den. Je za námi celá polovina času, který můžeme strávit na stavbě železnice. Na přechod rovníku se po schválení directora začaly připravovat všechny pracovní čety. Půjčovaly si mezi sebou různé části oděvu, někteří mazáci i ty nejintimnější…!, vyráběly škrabošky, sukýnky, stříhaly a lepily. Tato přípravná fáze trvala celé dopoledne. Po obědě se začali všichni zušlechťovat a dávat se do gala. Rázem se na zdejším pozemku pohybovala různá individua.
Konečně začal přechod rovníku- Director zahájil slavnost a vyzval masky, aby přistupovaly jednotlivě a představily se. Nejen oko kameramana tak mohlo vidět jeptišku, lesničku, siamská dvojčata, staříky, agenty 007, skřítka, lesní víly, mořskou vílu, kocoura v botách, sluníčko, čarodějnici, zdravotní personál atd. Samozřejmě nechyběly ani dámy s vycpanými vnadami a křivýma nohama. Kolem vedení se batolilo čerstvě přebalené děcko. Jmenuje se Mihulka. Dítě se sunulo po zadku vpřed a nesmělým hláskem se zrakem upřeným na directora volalo "Tá-ta, tá-ta". Director se k dítěti moc neměl, i když těsně vedle něj seděla matka dítěte - zdravotní sestřička Smržová…
Konečně nastala chvíle, kdy director vítá nováčky na Javornici. Jako první šel na řadu náš malý cizinec - Mojžíš. Prospektor Effi nováčky natřel pěnou a sestřička Smržová je maxibřitvou oholila. Oba se vyřádili hlavně na nových členech vedení, ale nejvíce to odnesl Lukýno. Pak jsme ještě společně zapěli písně a doprovázeli zpěv pohybem.
Mezitím kdosi zjistil, že jsou vydány 2 zatykače - na Lukýna a Jiříka za zanedbání péče o muniční sklad. Začala honička a skončila topením obou hříšníků v přehradě. Pak už se rozvrčel motor u veřejných lázní, kam všichni postupně odcházeli a vraceli se jako znovuzrození lidé, kteří se před spaním ještě věnovali volné zábavě.
Director dnes přimhouřil oko a propustil dělný lid do okolních měst, aby zde mohli dle vlastního uvážení nakupovat, přestože věděl, že tato nákupy se neřídí rozumem, ale rozličnými chutěmi. Modrá, fidlajová a zelená se vydaly na "Zvíkovec City", žlutá, černá a bílá šli na "Chříč City". Počasí nám přálo. Kovbojové, hned jak dorazili na místo, začali utrácet ušetřený peníz. Hlavně za nápoje, mražené zboží a erteplové lupínky. Předák Mihu se těšil na točené chmelové pochoutky, avšak zkušeně byl vyslán do "Chříče City", kde salon byl zavřen, tak si koupil limo za 3.50$. Doba oběda v Javornickém salonu byla posunuta, protože z cest se všichni vrátili ve 13.30hod.
Při práci na trati bylo nutné vyhloubit v horách tunel s použitím dynamitu. Najednou se ozvala rána. Lekli se toho sice všichni, nejvíce však Pepíno junior, který právě usínal. Rozrazil plachtu a málem prošlápl podsadu. Vyděšeně zíral a v tu chvíli nevěděl čí a kde je. Nešťastnou náhodou došlo k závalu. Na jeho odstranění a zajištění výdřevy v tunelu je potřeba co nejvíce dřeva. Všichni dělníci se rozběhli do okolních lesů, aby sehnali co nejvíce dřeva a dopravili ho k zavalenému tunelu co nejdříve. Chtěli tak pomoci svým zavaleným kamarádům (zištně - za body). Z dovlečeného dřeva stavěli hranici. To byla podívaná. Někteří kmitali jako blesk, jiní se zde objevili 1x za půl hodiny s jedním klacíkem v ruce. Stavba hranic byla tuze napínavá. Téměř vyvolala svár mezi prospektory. Hranice zelených - ač podepřena, se náhle sesunula. Rychle ji tedy obnovili. Hranice už byly vysoké, tak vyšší dělníci vzali na ramena ty menší a stavba pokračovala. Do hodiny tu stálo 6 vysokých hranic, avšak během chvilky se hranice bílých zřítila. Zeleňáci tleskali radostí, že to nebyla právě jejich hromada. Brzy jim však zmrzl úsměv - potkalo je totéž. Keďul nehnul ani brvou, zřejmě přenášel myšlenky…. A stalo se. Nejvyšší hranici měli fidlajoví, žlutí a modří. Modráci měli službu v salonu, tak se do toho pustili a do večera všechno dřevo zlikvidovali - rozsekali, řezali, vyskládali.
Pro některé stavbaře bylo dnešní ráno celkem nepříjemné. Museli brzy vstávat, protože director jim sehnal jeden kšeftík mimo železnici. Čekal je stromky vysázený prostor, který měli zbavit všech nežádoucích rostlin. Pozemek byl uzamčen, tak chudáček Lukýno tryskem vyrazil zpět pro klíč. Toto malé zdržení někteří jedinci uvítali. Director jim však neodpustil ani minutu a na dvě hodiny je zařadil do pracovního procesu. Sám director také pracoval a zároveň dohlížel, aby měli všichni ohnutý hřbet a pilně vytrhávali vše, co mezi doubky nepatří.
Ostatní část pracantů, která zůstala na stavebním pozemku železnice se zatím potila nad mapou a učila se zacházet s buzolou. Po návratu brigádníků se všichni věnovali hrám po skupinách.
Odpoledne nastal boj mezi stavbaři železnice - dekovačka. Postupně se vystřídali všichni, velký aplaus měla Lenka, která skolila chlapa. Nejrychlejší byli ti nejmladší. To padaly hlavy jedna za druhou. Ti starší chtěli taktizovat, proto jim to trvalo déle. Závěrem došlo k souboji mezi předáky a k bratrskému boji mezi prospektorem Heffim a directorem o vlastnictví nově postaveného příbytku. K radosti všech šéf vyhrál! (kam bychom pak jezdili trávit víkendy - někteří?!)
Ráno bylo sice chladné, ale brzy se udělalo horko. Stavební čety, než se daly pořádně do práce, rozhýbaly se míčovými i jinými hrami. Pak už je čekalo putování mezi skalními malbami. Všichni se rozběhli do okolí a vyhledávali malby, zobrazené na skalních úlomcích. Byly to znaky různého druhu. Shánění bylo časově omezeno. Prospektoři i předáci zatím bedlivě čekali na výsledky - bez "kopáčů" se jim na stavbě "tuze" líbilo… Nejvíce obrazců našli žlutí.
Po velmi vítaném odpočinku (vítaném zejména pro stavební dozor) nás čekala obtížná práce. Provizorní most, který dělníci postavili, byl prudkou bouří stržen. Část dělníků tak byla nucena zůstat na druhém břehu. Večer se blížil rychle a dělníci měli velmi málo dřeva na to, aby postavili velké vory, které by je unesli a mohli tak pro své kamarády doplavat. Proto bylo nutné postavit vory menší, na kterých se pak budou snažit svým kamarádům na druhém břehu poslat zapálený oheň, aby je v noci chránil před vlky a medvědy. K dispozici měli jen provázek, sirky, pilu a sekeru + vlastní věci. Všichni se snažili ze všech sil nasbírat rychle chroští, klacky a už to frčelo - navazovaly se vory. Prospektorům brzy tekly nervy. Některým nešel svázat vor, jiní nemohli rozdělat oheň. Zelení byli sice rychlí, ale vor se potopil. Na druhém břehu už kamarádi pomalu ztráceli naději, že jim jejich družina oheň pošle. Ti, kterým to zapalovalo, použili ještě svázaná švihadla a toto "lano" na druhý břeh přehodili. Jejich kamarádi si vor lehce přetáhli a přenesli oheň na své připravené ohniště.Bílí sice oheň převezli, ale ohniště měli připravené velice nedbale - z tvrdého dřeva, takže jim ani přenesený ohýnek nepomohl. Jejich prospektor se málem zhroutil. Jako první vzplál plamen fialovým, modrým a pak černým.
Po této nervy drásající činnosti nastoupila postupně polovina zdejšího lidstva, aby procvičila střelbu z koltu. Terčem byly plechovky. Zajímavým se stal postoj střílejících a u některých i doba zaměřování. Dohlížející měli dojem, že pistolníci usnuli.
Noční lov divokých koní
V okolí železnice se objevilo početné stádo divokých koní - mustangů. Kůň znamená nejen majetek a pomoc při práci na železnici, ale i rychlejší doručení zpráv. Proto se šerif s directorem rozhodli, že se v noci pochytají. Zvoněním všechny spáče vytáhli z postele, určili pravidla a honáci mohli vyrazit. Mustangové pobíhali po lese a nechávali za sebou světelnou stopu. Honáci číhali a pozorovali a jakmile zahlédli stopu, tak vyrazili. Každá skupina pochytala kolem dvaceti koní, jen bílá jich měla devět.
Během nočního nahánění došlo k újmě na zdraví jednoho fialového mužíčka - Stáni S…ale ztráty byly povoleny. Šerif raněného odvezl k felčarovi na šití a vrátili se po půlnoci, kdy už honáci dávno spokojeně oddychovali, neboť měli ohradu plnou mustangů.
Ráno si stavební dělníci přispali. Po večerním nahánění koní byli nějak zmožení…
Director dnes povolil directorské volno, takže se pražce nepokládaly. Skupiny se věnovaly různým činnostem - sportovním i vzdělávacím. Pak si je vzal do parády osadní felčar, aby je řádně poučil, jak si počínat v situaci, kdy se některý z kamarádů zranil. Což je zde na stavbě možné - zejména naše Šikulka Lenka se činí a je stálým návštěvníkem ordinace. Felčar svým výkladem některé děsil, dívky málem omdlévaly, když slyšely o stříkání krve z tepny. Naštěstí se ovládly a neskončily v rukou našeho zdravotního bratra (Tělem i duší) Steffiho. Dělný lid se dozvěděl, kterak pomoci při popálenině, zlomenině, krvácení a jiných újmách na zdraví.
Odpoledne director ve štábu prohlásil "Kujva, to je pažák, Cecilko, važte grog" a místo plánovaného zápolení na sluncem rozpálené louce se stavbaři měli osvěžiti vodou. Sám director pomohl prospektorům nahodit motor a nastalo kropení. Muži i ženy pobíhali po staveništi a radovali se z přidělené vláhy, nic nedbajíc na to, že je jich většina oděna.
Volné hry pak uvítal také každý. Po nich pak následovala opět teplá koupel a "odvšivení". V lázni bylo příjemně
Nastalo ráno, které s hrůzou očekávala část pracantů, kteří dosud nepomohli zdejším lesům. Budíček měli v 6.30hod. Rychle se opláchli, najedli a vyrazili. Obloha slibovala slunečné počasíčko. Pracanti obstoupili řádky doubků, ohnuli hřbet a snažili se. Též director s prospektory a předáky.
Zatím 2. část tábora hned po pravidelných činnostech střílela z koltu. Kolt byl dalším výborným pomocníkem při ochraně života a majetku dělníků. Střelba z něj vyžadovala nejen rychlost a přesnost, ale i pevnou ruku a chladnou hlavu. Nejvyšší počet nastřílela Majda od fialových.
Jelikož bylo opět parno, postaralo se vedení stavby železnice o pořádnou hadicovou sprchu. To zas bylo radosti…! Pak vypukl boj o totem. Tři skupiny hlídaly na určeném místě zprávu - rozdělenou na několik částí. Území kolem bedlivě střežili a dbali na to, aby se žádný útočník nedostal dovnitř. Přesto jeden jediný pronikl - Ondra V. Potom se role obrátili.
Předák Danny s 20ti muži na 425 míli tratě vytyčoval trasu pro další pokračování železnice. Jejich kamarádi v té době pokládali koleje na 423 míli. Když dorazili na 425 míli, Danny a ostatní je přivítali s neskonalým nadšením. Za jejich radostí se však skrývala hrůza, kterou si prožili po dobu 12ti hodin.
Danny si přisedl k ohni a začal vyprávět. "Chtěli jsme mít tuhle štaci co nejdřív za sebou. Tak tady na chlapy hulákám, aby hejbli zadkama. Když se támhle na tý skále objevili dva po zuby ozbrojení chlapi. Ten s tím zjizveným ksichtem na nás začal hned jen tak pálit. No chlapi, řekl jsem si, přece se tu nenecháme voddělat. Vzal jsem si 5 chlapů. Potichu jsme je obešli a zneškodnili, ale co bych vám vyprávěl, dostali nakládačku, co se do nich vešlo. S pocitem toho, že jsme napráskali dvoum Greenhornům, patrně pomatené myslí, vrátili jsme se k práci. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, jak nás těch pár facek bude mrzet. Neuběhlo snad ani půl hodinky a najednou jsem uslyšel dusot kopyt. Říkám se, to bude víc než 20 jezdců, ale co tady chtěj? Něco ve mně mi říkalo, že by nám tu mohlo začít jít vo kejhák. Stačil jediný můj pohled a ostatní chlapi věděli, kolik uhodilo. Všimnul jsem si támhle tý jeskyně a všichni jsme věděli, že je to naše jediná záchrana. Po římse jsme se dostali až nad tamhle ten oblouk a doufali, že nás nezmerčej. Přihnali se jako stádu bizonů a začali prohledávat okolí. Každej z nich měl v ruce kolt nebo pušku a my jenom na pazourách naše mozoly. Určitě nás nenašli hned jenom kvůli tady tomu převisu a proto se rozhodli udělat před jeskyní oheň, utábořit se a pročesávat okolí. PO celou dobu jsme stáli a skoro ani nedýchali, protože v týhle jeskyni by nás prozradil i tichej pšouch. Neměli jsme na sobě nitku suchou, jak jsme se hrůzou potili. Banditi najednou zneklidněli, začali zmateně pobíhat a sedlat koně. Zmizeli jako pára nad hrncem, když slyšeli, jak se blížíte. Těch 12 hodin než jste sem dokolíbali vaše zadky, nám připadali jako věčnost."
Zkuste jako Danny a jeho kamarádi 12 hodin mlčet. Začátek bude okamžitě s budíčkem.
To bylo lidu - a hned po ránu. Jen ty ptáky bylo občas slyšet. Všichni chtěli dokázat to, co Danny a jeho přátelé - nepromluvit 12 hodin. Ale ouha, Hned po ranním rozcvičení se už někteří zasloužili o zápis do knihy mluvků. Chudáci prospektoři. Chodili s notesy a zapisovali hříšníky. Největším kecalem byl asi Fidorka ml. Vždy s úsměvem zvedl palec a kýval, že chce zapsat čárku. Prospektorka Míša nenacházela slov.
Družiny se věnovaly činnostem se svými prospektory a předáky. Ti se snažili, aby při těchto aktivitách nemusely používat řeč, přesto se mnoho zklamalo.
Během poledního klidu se větraly přístřešky i batožiny, které pak stavební čety pečlivě přeskládaly.
Odpoledne se zase všichni věnovali hrám a pokud chtěli nutně něco sdělit, psali vzkazy. Prospektor Keďul si mnul ruce, že jeho skupina byla nejméně výřečná. Když mu však jeho předačka Desyna sdělila vyšší počet, zařval a bouchl jako sopka. Pak přišel na to, že ho pro pobavení všech napálila falešnými údaji.
Konečně se přiblížila 19. hodina a 30. minuta. Director vyhlásil konec mlčení. To byl řev. Každý projevoval radost po svém. Při večeři už zas director musel zasáhnout pro velký kravál. Dnešní den se prospektorům a předákům velice - velice líbil. Pro velký úspěch by se měla opakovat.
Noční hlídání dynamitu
Tom Brown a jeho skupina desperádů se rozhodli, že v noci ukradnou dělníkům dynamit, kterým chtějí vyhodit do povětří most a část železnice. Pokud by se jim to podařilo, dělníci se budou muset vrátit a poškozenou část železnice opravit. Tím by vznikla časová ztráta v závodu se společností Central Pacific o to, kdo postaví větší část železnice. Skupiny si našli místo na hlídání, kde přespávali a dynamit hlídali.
Byla to dlouhá noc. Ospalí lid sledoval jediné světlo ve tmě - svíci. Bedlivě nastražil uši při každém prasknutí větvičky. Desperádi kroužili kolem stanovišť a čekali na chybu, kdy někdo usne. To se nestalo. Jen žlutým se nedařilo. Hlídající členku odlákali a okradli je o veškeré zásoby dynamitu. Ostatní skupiny uhlídaly, ale málo se vspaly. Ani ráno za světla si totiž nemohli zdřímnout, neboť desperádi stále kroužili kolem jako supi. Ale marně.
Město se dnes nemohlo probrat, žádní pistolníci ani stavebníci - prostě mrtvo. I do salonu se trousili nějak podezřele. Určitě to bylo tím, že na dnešek málo spali (někteří usínali i mezi členy jiné skupiny). Byli celkem šťastní, že director vybral nejzdatnější muže na přípravu táboráku a ostatním povolil činnost ve skupinách. Ty nikomu nečinily potíže, jen občas se ozvalo zívnutí. Při poledním klidu výjimečně nebyl hluk a i mazáci usnuli.
Hned po odpočinku se všichni vydali k Oslímu lesu, neboť se trať začala prokousávat Nevadskou pouští. Dřevo zde nebylo vůbec žádné a tak se muselo pracně dopravovat ze zalesněných krajin na nové úseky železnice. Nebylo to jednoduché. Kládu musela každá parta hodit na svá bedra a proběhnout s ní slalomem od stanoviště k stanovišti. Ti vpředu směrovali ostatní a občas se také netrefili. Jejich kolegové pak skončili s odřenými prstíky či drobným zraněním. Aby pomohla s dopravou dřeva i directorská skupina, naložila si i ona kládu a vyrazila k cíli. Pro stavbaře to byla vskutku podívaná a jejich čas 12vteřin by byl nejlepší, pokud by se k tomu nepřičetla i minutka (zdržení při pádu některých). Kovbojové byli zpocení, tak dostali zase sprchu a pak je čekala tzv. námořní bitva, kdy každá parta bojovala za sebe.
Dnešní dopoledne strávily pracovní čety se svými prospektory a předáky. Připravovali si program na večerní táborák a také si opakovali vše, co se zde na západě k přežití naučili. Před polednem přiletěli berouňáci a sháněli se po vězních - našich odvážlivcích, kteří jim utekli - ti se zatím skrývali v prérii, ale marně. Dostali je. Pak museli makat do doby, než si je přišla vyzvednout naše výprava v čele s directorem a šerifem. Skautíci je přivedli spoutané, bez bot a "vyčerpané". Před opuštěním věznice dostali poslední pomazání v podobě džemu, hořčice, kečupu, mouky, vajec a bahna. Skautky měly povoleno je po svém označit fixiho tužkou. S hanbou se vraceli do své domoviny v čele táborového průvodu. Jejich pozdější chování nenasvědčovalo tomu, že byli pokořeni. Jednou větou "x zůstane x"…
V okolí železnice je velmi málo dřeva, protože se skoro všechno použije k výrobě pražců, zbývá dělníkům mnohdy jen hrstka dřeva na uvaření jídla a čaje. A tak se dělníci snaží, aby jim i malé množství vydrželo hořet co nejdéle. Každá skupina obdržela 1 špalek, hrst chrastí a 3 zápalky - a poraďte si…!! Štípání špalku skončilo po chvíli a čas hoření plamenu se počítalo od škrtnutí sirky. Rozfoukávání bylo zakázáno. A je to tu zas - nervy na špagátě a vytahování plamenu očima… Družiny se hecovaly navzájem. Plamen zhasl nejdříve žlutým, pak fialovým a modrým. Nejdéle plápolal (k velké radosti nerváka Keďula) bílým.
V podvečer opět fungoval golem - naše poslední teplá lázeň na stavbě železnice.
Táborák
Na slavnostní posezení u ohně se všichni důkladně připravili. Spousta pěkných soutěží a her rozchechtala naprosto všechny. V Carusoshow vystoupili Janinka - s písní o žabičce, Řípa - coby tvrdý rocker a Jirkes s náročnou skladbou Skákal pes. I tento složitý text mu však dělal problémy, proto měl v písni hódně vynecháno… Při další soutěži měli "vybraní dobrovolníci" poznat nožky jemných dívek - a to osaháním lýtek. Jaké však bylo zděšení soutěžících, když zjistili, že osahávali končetiny Jirkese, Řípy, Miha a božského Lumíra - "malého" brášky Míši B.