20. 7. - 9. 8. 1997
ALGONKINI bývali kdysi převelice mocnou skupinou indiánských kmenů v Severní Americe. Po staletích zbyla Algonkinů asi polovina původního počtu. Některé kmeny zmizely úplně, zanechaly po sobě na rozloučenou jen jména řek Mississippi a Missouri, města Chicago, americké státy Illinois, Massachusetts. Názvy Connecticut, Wisconsin, Delaware, Manhattan - také to jsou pomníčky Algonkinů. Karibu, mokasíny, squaw, tomahavk, totem, vigvam - ta slova nalezla cestu do světa a přežila proto své stvořitele. Kmeny, které dnes žijí, zachránila před vyhlazením jejich odlehlá poloha a život v lesích.
Původně byla vlast Algonkinů natolik rozlehlá, že ani neměla přesné hranice. Algonkinští příbuzní Montagnais a Naskopi žili až na labradoru, hned vedle Eskymáků.
Při Hudsnově zálivu, kolem Velkých jezer a na západě až za jezerem Winnipeg, sídlili početní Kríové. U jezera Hořejšího - Odžibvejové a Otawové. Jižně Saukové, Foxové a Menomini. Ještě dál na jih Illinois, Peoria, Miami, Piankašaw a Illea.
Mezi Michiganským a Huronským jezerem našli domov Potawattomiové, na dolním Ohiu Šóniové. Při východním pobřeží Atlantského oceánu Naragansetové, Niantikové, Wampanoagové. Okolo dnešní Philadelphie Delaváři, Powhatané, Nantikové a ještě další Algonkonské kmeny.
Při řece Hudsonu našli domov slavní MOHYKÁNI.
Píše se rok 1757. Poslední žijící z kmene vymírajících národů na západě řeky Hudson - Poslední Mohykán.
Americké kolonie - 3. rok války mezi Angličany a Francouzi o vlastnictví zámořských oblastí. Hrůza války mezi Francouzi a Angličany pohlcuje i kmeny indiánské. Za zbraně, ohnivou vodu a střelný prach dokázali prodat svou víru a přesvědčení. Z bojovníků se stávají otroci, kteří slouží Bílým mužům. Prodávají svou půdu lidem, kteří chtějí jen bohatství a moc. Bojují po boku Bílých proti Rudým bratrům a snad z neznalosti se uchylují i k nevraživost mezi kmeny a Indiánskými národy. Úhlavní nepřátelé Algonkinů, obávaní Irokézové obývali údolí řek Sv. Vavřince a okolí jezer Erijského, Ontarijského a Huronského.
MOHYKÁNI nebyli ve vážné rozepři s jinými kmeny, snažili se o uchování míru a boje, které vznikali, se přímo nedotýkaly jejich života. Měli rádi svobodu a nezávislost a v boji za nezávislost amerických kolonií na straně kolonistů proti Angličanům většina z nich padla.
Než vpadli Angličané a poté i Francouzi na území kolonistů, žili Mohykáni ve shodě. Lovili, vydělávali kůže a s kolonisty obchodovali. Jejich boj za nezávislost byl i bojem za vlastní svobodné území.
Huróni, Mohawkové a jiné Irokézské kmeny napadly a plenily po boku Angličanů kolonie i Mohykánské vesnice.
Když stálo slunce pod mrakem na polední straně, blížili se k indiánskému území bílí osadníci, přestože se jejich matky a otcové obávali velké vody. Malí osadníci začali postupně osidlovat naše území.
Víme, že válka s nimi je zbytečná, víme, že jejich víra vůči nám je také zbytečná. Je jen jediná možnost! Zasvětit tyto lidi do našich tajů, ukázat jim nejen krásu přírody, ale i krásu našich duší a pokud se toto všechno naučí i pochopí, pak nebude už nikdy žádný problém s nimi žít a milovat je, jako milujeme své bližní.
Družiny bílých osadníků obcházeli celé území a seznamovali se s ním. Jejich bystré oko nevynechalo žádný kout indiánské země. Po obsazení přístřešků a obhlédnutí údolí se věnovali svým hrám a zábavě.
Tajná účast při Radě starších
V podvečer se bledé tváře staly svědky jednání Mohykánů o své budoucnosti. V tichosti vyslechly bouřlivé názory členů kmene. Dozvěděly se, že jejich příchod je pro mnohé Indiány hrozbou! Všichni Indiáni byli pro boj. Nechtějí osadníky přijmout mezi sebe. Vždyť zabírají jejich loviště, znásilňují ženy, vraždí jejich děti, likvidují stáda bizonů, stavějí železnice… Boje, to bylo nejčastější heslo tohoto jednání. Jen náčelník Unkas mlčel a na závěr prones "Mé rozhodnutí se dozvíte za svitu měsíce". Poté indiánský kmen opustil posvátné místo. I bílí osadníci opustili svá stanoviště a čekali na setmění, aby se tajně vydali k jeskyni zemřelých a zvěděli tak Unkasovo rozhodnutí.
Jejich cesta noční krajinou k jeskyni byla klidná. Slyšet bylo jen bublání potoka, šumění listů, ale i podivné zvuky cizáků z pravého břehu. U osvětlené jeskyně náčelník Unkas poklekl a volal ducha života. Žádal ho o radu, zda přijmout bílé muže i ženy mezi Indiány. Ze tmy se ozýval hlas ducha života "Vyslechnu tvé prosby, poslední Mohykáne Unkasi. Vztahy dané od předků zní takto - každý člověk by měl mít rád vše živé, všechny bližní své a každému by měl otevřít své srdce, ale všeho s mírou. Unkasovi bojovníci mají čistou duši, všichni jsou vlastně v srdci stejní a záleží to jen na tobě, jak se rozhodneš!"
Náčelník Unkas pronesl, že vše zůstane tak, jak to bylo, povstal, poklonil se, poděkoval duchovi života a odcházel do tmy. I osadníci opouštěli svá stanoviště a vyčkávali na obsazeném území příchod Unkasův.
Po oznámení, že přijímá bledé tváře mezi Indiány, se ozval jásot. A všichni si zřejmě oddechli. S klidem v srdci i v duši se pak odebrali strávit příjemným spánkem první noc v údolí Javornice.
Asi nastalo období dešťů. Na obloze se honily mraky a dešťové kapky dopadaly na celé území. Už vznikaly i úvahy, že Unkas asi rozhodl špatně a duchové se zlobí. Déšť ustal a novopečení Indiáni se vydali na louku, aby zde bojovali o právo silnějšího na volbu území. Nejzdatnějšími bojovníky v přetahování se stal kmen oranžových, žlutých a modrých.
Statní bojovníci a válečníci z rady starších - Keďul, Petr a Mihu chtěli též změřit své síly s vítězi. Tak tedy měřili a brzy doměřili. Až je stydno o tom se zmiňovati. Aby si rada starších obhájila čest, vyzvala všechny indiánské kmeny na souboj. Byl to těžký, ale velice krátký boj. Válečníci napnuli svaly, viditelně jim naběhly žíly a nechtěli se vzdát. Vše vyřešila lanová náhražka - gumhadice. Napínal se, pružila, uprostřed ztenčovala svůj průměr a ve finále - prásk! Mladí, staří, muži, ženy - všichni měli v momentě k zemi blíž.
Poté se skupiny věnovaly svým činnostem a hrám a rozvíjely tak soustředěnost, bystrost, rychlost. Procvičovali se i pílení a šplh p laně.
Odpoledne se jednotlivé kmeny vydaly na svá vybraná území, kde si postupně zbudují vlastní společný příbytek. Tam si také mezi sebou zvolily svého náčelníka, který později předstoupí před radu starších. Během dne se několikrát přehnal deštík, ale najednou se spustil lijavec a vypadalo to, že už ani neustane.
Mohykáni uctívali zázračné věci, jimž říkali MANITU. Slunce, měsíc, jezera, řeky… - to byly "dobré manitu". Nemoci, bouře, zima, přírodní pohromy a také hadi - to byly "zlé manitu". Nadpřirozené bytosti měli zvířecí nebo lidskou podobu, tak si je Mohykáni malovali a vyřezávali na totemy. Vymýšlení zvířetem které bude kmen uctívat, jeho symbol na totem a pokřik - to jsou další úkoly pro osadníky.
Po ustání deště předstoupilo osazenstvo před Unkase v plné parádě. Jejich indiánské oděvy napovídaly tomu, že skutečně budou pravými Mohykány. Rada starších byla příjemně překvapena.
Dnešní ráno lehce nasvědčovalo tomu, že by snad mělo být deštivé období u svého konce. Louže začaly pomalu vysychat a Indiáni se odebrali na svá území, aby nadále pracovali na úkolech - dříví pro svá obydlí, nácvik rituálního tance, totemy, znaky, pokřiky, šplh… Celé dopoledne bylo co dělat.
Po vydatné krmi a odpočinku mezi sebou kmeny zápolily ve šplhu po laně a v řezání kulatiny. Pak všichni pokračovali ve výrobě oštěpů a v důkladné přípravě na večerní obřad. Údolím se ozývaly pokřiky a skřeky.
Nadešla slavnostní chvíle. Rada starších v čele s náčelníkem Unkasem předstoupila před slavnostně oděné Indiány. Unkas vyzval jednotlivé kmeny, aby svým rituálním tancem představily svého náčelníka. Údolí osídlilo celkem šest kmenů - Netopýři, Vlci, Medvědi, Termiti, Bílí Bizoni a Želvy. Tance na posvátném místě byly doprovázeny zpěvem - např. čaka-taka; huka-šaka-huka-hůů; ua-ua-ua-úú; hů-gaga-hů; unga-dunga; bzzzz-plesk; kumbalády-kumbalády fiesté,……..
Unkas po slavnostním tanci každého kmene vyzval náčelníka, aby přistoupili k jeho pravici či levici a zařadili se tak mezi radu starších. Poté se s náčelníky odebral na poradu, kde je vyzval k tomu, aby dodržovali zákony a pravidla, byli čestní a spravedliví…
V té době ostatní osadníci tančili v rytmu bubnů (znějících jen v uších). Rada starších se rozhodla, že přizná prvenství v rituálním tanci Bílým Bizonům.
NETOPÝŘI: Zzzzz, Zzzzz, Plesk!
VLCI: Aúúú. Jen počkej, vlk přežije!
MEDVĚDI:
-Kdo jsme?
Medvědi
-Jací jsme?
Silní
My jsme silní medvědi!
TERMITI: Termiti! Termiti! (tleskání)
ŽELVY:
Hnědé želvy do toho
nebojte se ničeho,
jsou to jenom hosti,
rozlámem jim kosti.
BIZONI:
Fli - Bizoni
Fli, fla - Bílí
Fli, fla, flou - Bílí bizoni
Údolí se probudilo do slunečného dne. Starší osadníci se vydali využít své svaly, aby do osady donesli dřevo palivové i jinak užitkové (na stavbu tee-pee). Ostatní se zatím věnovali zdobení oštěpů pomocí kůží, korálků i vyřezávání. Také práce na totemech byly dokončovány. I stavby společných příbytků jednotlivých kmenů pokračovaly. Někde lépe, jinde hůř.
Po poledním odpočinku mezi sebou kmeny zápolily v lacrossu. Zápasy to byly těžké. Zkušenější Indiáni téměř nedali těm mladším šanci. Každý bojovník se snažil ukořistit malý kulatý nesmysl jen pro sebe, namířit a hlavně se strefit! Někteří nemysleli jen na svou slávu a přihrávali soukmenovcům. No prostě - byl to boj na život a na smrt.
Po nasycení se indiánské ženy i muži odstrojili a vstupovali pod Golemovy vodopády, aby smyly nečistoty z těl svých a mastný vlas - a nezavdali tak příčinu k rozšiřování zákeřných chorob a rozmnožování hmyzu několikanožičkového. Ženy se samozřejmě koupaly jako první a odděleně od mužů.
S odplavením nečistot odešel i bratr Slunečník a vrátil se déšť. Hod oštěpem musel být tudíž odložen. Členové všech kmenů se tedy sešli pod hlavním přístřeškem, aby společně pěli za doprovodu nástrojů. Tento obřad se protáhl až do 22. hodiny. Pak ještě rada starších zahrála a zazpívala všem na dobrou noc, aby se jim lépe usínalo. Nejhůře se usínalo hlavnímu náčelníkovi, protože mu prý dělal velké starosti oř Kadel-Kadel. A může za to Milouš!
Dnešní den zahájili indiánští osadníci opět pilnou prací. V osadě chybí základní potřeba pro oheň. Indiánští muži i ženy z kmene Netopýrů, Vlků a Medvědů se vydali do hory na suché chroští, Termiti udržovali v osadě oheň a věnovali se přípravě polední krmi. Bílí Bizoni a Želvy se vypravili na sběr lesní smoly. Indiáni nezaháleli, rozběhli se po lese a pilně pracovali. Žádný z kmenů se asi nechtěl zahanbit a včas nesplnit svůj úkol. Svalovci připravili dřevo na večerní slavnostní oheň. Ještě zbývalo trochu času do poledního krmení, tak se všichni zabývali různými činnostmi.
Během odpočinkové doby upravili Vlci prostor pro nástupy, poopravili znaky a zkrátili travnatý porost. Pochváleni byli Ježek a Eliška. Poté začalo soupeřené v hodu oštěpem - kdo dál. Prvenství si vybojoval kmen Netopýrů, za jednotlivce si uznání vysloužil Petr Š. - taktéž od Netopýrů.
Pak se všichni zaměřili na indiánské písmo. Dnes také odevzdávali náčelníci kmenů k posouzení radě starších své totemy. Nejvíce obdivovaný byly totemy kmenů Bílých Bizonů a Vlků.
V podvečer se osadníci odebrali na tajná místa a připravovali si program k ohni.
Slavnostní oheň
Na posvátné obřadní místo se odebrali všichni v naprosté tichosti a vyčkávali kol hranice příchodu ohnivců. Čtyři ohnivci přistoupili a hlavní náčelník dal pokyn k rozžehnutí ohně. Ohnivci zapalovali loučemi se slovy "Zapaluji oheň vašeho ducha, kde síla soustřeďuje odvahu, skromnost a poslušnost", "Zapaluji oheň vašeho těla, kde z krásy čistota, prostota a úcta k tělu vychází", "Zapaluji oheň vaší mysli, kde pravda soustřeďuje čestnost, upřímnost a toleranci", "Zapaluji oheň lásky, kde se soustřeďuje bratrstvím, oddanost a radost".
Dřevo praskalo, šlehající plameny osvítily koruny stromů a jednotlivé kmeny začaly se zábavným programem. Údolím zněly známé písně a byla pohoda - ale jen do té doby, než se na obloze objevily blesky a byl slyšet hrom. Posvátné místo osadníci rychle opustili a odebrali sek spánku. Škoda, zrovna byla zábava v plném proudu a duchové nám poslali déšť!
1. zvláštní zpráva
Zvláštní zpráva: Příprava pokrmů ničí naše indiánská těla, pomalu mizí vypracované svaly, snědá kůže začíná ochabovat.
Většina jedinců z různých kmenů neustále okupuje stravovací prostor, rada starších heká a stále slibuje, že potravu odmítne, ale v čase krmení okupují stejný kout jako jejich soukmenovci. A čekají hladově, co zbyde! A že kolikrát nezbyde! Což vlastně nikomu nevadí, protože si fofrem najde k snědku něco jiného.
Oděvy nám zřejmě budou praskat ve švech. Jen aby indiánské ženy nemusely vsazovat do oděvů tzv. klíny, jak to dělají některé bledé tváře.
Až nás cesty zavedou zpět mezi dělný lid, doufáme, že budeme poznáni a nebudeme více prostorově zdůrazněni.
Ať už ta plotna něco připálí…třeba to zabere!!!
A zase prší, duchové se neumoudřili a seslali na zem další vláhu, které již není zapotřebí. Proto se Indiáni usadili pod přístřeškem a věnovali se výrobě ozdobných přívěsků, náramků, korálů. Využili odřezky kůží, přírodních i barevných korálků, vláken a jiných pomůcek.
Když déšť ustal, odebraly se kmeny na svá místečka a opět pracovaly na stavbě vlastních osad. Stavby se už začínají rýsovat, ohniště též. Na otázku, co dělali "Netopýři" odpoledne, odpověděl léčitel migrény "Zívačka, veget!" Ale nebylo tomu tak. Opět se konal zápas v lacrossum protože předchozí výsledky byly nerozhodné. Rada starších povolila sice ztráty na životech, ale všichni přežili. A pak se stavěly opět chýše. A zase chýše. A taky chýše.
Dnes jsme pocítili silné ochlazení a zřejmě i hlad, protože celým dnem znělo heslo "Kdo si co uloví, to si také sní!" zvolení náčelníci odváděli své lovce na jednotlivá loviště, ať se snaží a lov se zdaří… Lovci se rozestoupili a hned bylo co zacílit. Střelba z pušek od bílých mužů byla úspěšná. Padlo několik kusů, přestože hodně výstřelů bylo naprosto zbytečných.
Míření a hod na válečky dopadl nejhůře. Některým osadníkům se podařilo srazit stojan. Ani hod na cíl "hadrákem" nekončil velkým vítězstvím. Nejlepší výsledky měli lovci s oštěpem při lovu divoké pumy. Během střídání lovišť se osadníci zastavili u zástupce náčelníka Unkase, který je vyzval slovy "Přistupte blíže v pokoji a míru. Jsme Indiáni, žijeme v souladu s přírodou a máme strach, že příroda bude zničena. Bílí muži si neuvědomují, že potřebujeme přírodu k přežití. Dám vám hádanku, kterou vy dokončíte podle toho, co jako Indiáni cítíte a z čeho máte strach - obavu"
Hádanka:
Teprve poté, až bude poslední strom poražen,
teprve poté, co bude poslední ryba vylovena,
teprve poté, až bude poslední řeka otrávena,
teprve pak poznáš, že peníze se nedají jíst.
Všechny osady s menší nápovědou dokončily verše správně. Odpoledne už se Indiáni vydali ke svým osadám, připravili ohniště a jelikož byl dopolední lov úspěšný, získali duté ptáky, přírodní koření a chléb a začali připravovat potravu na večer. To byla podívaná! Dutí ptáci nedrželi na otáčecí holi. Indiáni tedy použili pomůcky bledých tváří - drátky a hřebíky…a "ptáci" přibili. Zatím, co ženy udržovaly oheň, muži dělali úpravy na přístřešcích.
Během tří hodin se údolím linula vůně po grilování. Hladoví lovci se s chutí vrhli na potravu. Masíčko bylo dobře propečené, šťavnaté a brzy snědené. Z celé té nádhery zůstaly jen kosti a mastné brady osadníků. Kolemjdoucí bledé tváře se jen mlsně ohlížely - ale nezbylo! Na společné území se všichni vraceli až před ukládáním se k spánku. Na dobrou noc ještě osadou zněly písně.
Rada starších pak měla možnost soutěžit o zlatou punčošku. Někteří se hry museli dobrovolně vzdát a přenechali šanci na vítězství zkušenějším. A není pravidlem, že čím starší, tím zkušenější!
Konečně je "azuro". Obloha bez mráčku - prostě nedělní den jak vyšitý a bez ranního procvičení. Dopoledne se osadníci opět odebrali na své pozemky. Kdo ještě neměl dobudované obydlí, pokračoval v činnosti. A nebo se hrály hry. Poté si Indiáni vyzkoušeli svou dovednost - při přechodu klády. Většinou se usmívali, že to zvládnou. Jenže se zavázanýma očima se chodí hůř a z toho už měli obavy.
V čase odpoledním si kmeny procvičovaly znalost indiánského písma. Někteří si teprve opisovali, jelikož to prý nestihli. Jiní už něco znali a pokoušeli se psát krátké zprávy.
Pak už přišlo na řadu očekávané koupání v již známých Golemových vodopádech.
Začal další slunečný den. Zástupci kmenů se sešli v hlavním stanu a vyslechli zprávu, kterou napíší indiánským písmem. Když se tak stalo, vypravil se kmenový zvěd k sousednímu kmeni, aby tam nepozorovaně dopravil tajnou zprávu. V tu ránu začalo hájení osad. Muži i ženy bystrýma očima sledovali každý pohyb v přírodě, jen aby se k nim nikdo neproplížil. Zvědové se krčili v křovinách, plížili se trávou i kopřivovým porostem a vyčkávali. Jenže hlídky byly rozestavěny kolem celých osad, takže se málokterému odvážlivci podařilo zprávu dopravit na místo. Polední čas ohlásil konec všeho snažení.
Na řadu přišel přechod klády všech osadníků - přes Javornici. Na druhý břeh se dostali všichni bez pádu, při návratu nezůstala jedna "kůže" suchá. Je pravda, že to bylo s cizí pomocí (Petr, Špičar), ale to už je osud. Hrdost některých osadníků nedovolovala, aby byli svrženi do "jezera", proto se tam střemhlav vrhali sami.
Pak se prověřoval vytrvalost a zdatnost každého jedince. Stoj na kůlu na jedné noze vypadal také jednoduše, ale nebylo tomu tak. Některé ženy vydržely déle než muži (ale to už je dáno od přírody…).
Kmeny pak byly vyzvány k zápasům v lacrossu, vybíjené a přehazované. Držely se hesla "Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát!" Po usmíření kmenů se údolím ozýval zpěv všech osadníků.
Hledání zbloudilých duší
Osadou se v nočních hodinách rozléhal pískot - a všichni ven pod hvězdnou oblohu. Někteří osadníci vyskakovali z příbytků, jiní jen rozespale zívli a chystali se spát dál. Bylo jim však pomoženo. Rozespalí Indiáni při nočním nástupu získali informace o putujících duších zemřelých Indiánů, které musejí hledat, aby od nich získali život. Noční krajinou se rozléhaly výkřiky zakopnuvších pátračů. Bludné duše bloudily z místa na místo a prozrazovaly se jen krátkým bliknutím. Někteří osadníci bludné duše přímo vyzívali slovy "Blikni, blikni, dej nám život" Nejlépe se sledovala duše Hankesova, která se prý moc nepohybovala. Před půlnocí bludné duše dosvítily a osadníci se odebrali k spánku.
2. zvláštní zpráva
Sousední bledé tváře, okupující území vpravo = skauti berounští a vlevo = Komančové pivolační, na jednání s naším náčelníkem navrhli společné noční klání - a to každodenní!
Hra spočívá v tom, že na všech územích budou rozmístěny tři "truhlice" s otvory, kam protivníci mají dopravit kartičku s označením osady - aby se vědělo, kdo měl skutečně úspěch. Na jednotlivých hlídkách záleží, jak poctivě se budou snažit, aby jejich truhlice zůstaly prázdné. Akce probíhá denně od 23.00 do 4.00. Z území protivníka se nesmí nic odnášet a nesmí docházet k šarvátkám.
Doplněk:
Největší opatření provedli Komančové - do všech přístupových uliček vysázeli falešné křoviny, kolem truhlice zarazili kůly atd.
Strávili nad tím plno času, zatímco na ostatních územích probíhaly naplánované hry a činnosti. Jak se později ujistilo, Komančové porušovali pravidla a nehráli fér!!!
Ranní slunce dávalo jasně najevo, že se své nadvlády nad počasím nehodlá vzdát. Indiáni vyskočili svěží a už je čekal první úkol - rozdělávání ohně na vodě. Kmeny se rozběhly do přilehlých porostů, aby co nejrychleji dopravily k Javornici potřebný materiál . A už to kmitalo. Svazoval se kulatina, lámalo chrastí, skládalo ohniště - no spíš ohnišťátko. První se na vodě objevil oheň Želv, pak Termitů a Vlků.
Od snídaně už drželi 3 zástupci každého kmene bobříka mlčení. Kdo z těch 18 lidí vydrží, ukáže čas. Zatím se drželi statečně. Místo ústního vyjadřování používali papír a tužku. Náčelníkův zástupce Hankes si do hlavního stanu zvala jednotlivé "osady", aby prověřila jejich sluch, hmat i znalosti. Všem osadníkům byly zaslepeny oči a začalo testování sluchu. Rozeznávali lámání větviček, tekoucí vodu, tření kamenů o sebe, určovali počet kroků a padajícího kamení. Hmatem osadníci určovali druh rostlin: kapradí, bezinka, smrk, bříza, dub, kůra… Na řadu pak přišly zvuky známé zejména bledým tvářím v jejich civilizaci - trhání papíru, cvakání propisky,…
Když slunce stálo na jihozápadní straně, vypukl mezi kmeny boj u kůlu. Soupeři, uvázáni lasem ke kmeni stromu, měli oba po třech střelách. Zásah znamenal bod. Přihlížející soukmenovci skandovali "My chceme boj!", protože taktika některých vypadala, že se zde dočkáme hodiny půlnoční.
Po odpoledním "lehkém" posilnění bylo ukončeno úsilí vyvolených vydržet po celý den. Vydržely kupodivu 2 indiánské ženy - Eliška a ?.
Po východu slunce se osady probouzely k životu. Konaly se zbývající boje u kůlu. Osadníci povzbuzovali své soukmenovce k výraznějšímu zápasu. Neposedná ženština Vráťa zatím balancovala na špalíku tak nešikovně, že si při pádu zranila ruku. Zlomeninu ošetřili až v "rakovnické osadě", kde si také naši osadnici nechali na přiděleném lůžku.
Po zápasech se všichni vydali do okolí, by prohlédli křoviny a vybrali si kvalitní dřevo na výrobu luků a šípů. Olistěné části prutů si osadníci ořezávali ve zbudovaných osadách.
Po poledním ležení nestal velký lov na jelena. Skupina vybraných nejstarších lovců z řad osadníků se vydala po stopách nejsilnějšího jelena Keďula. Dal jim zabrat. Hnal se kopcovitým terénem nahoru - dolu, křížem-krážem a dorazil až k Čertovci. Každá osada stopovala 1 jelena. S medvědy se vydal hlavní náčelník Unkas a měl toho plné "mokasíny". Osvěžení pak hledali Indiáni ve vlnách Javornice a poté opět u Golema.
Náčelník dnes vyslal osadníky mezi bledé tváře. Na našem území zůstal sám s ženami, které se staraly o oheň a připravovaly potravu. Bizoni, Vlci a Netopýři se vydali směrem k Zvíkovci, Medvědi, Termiti a Želvy si to namířili v Chříči. První skupina pro udržení míru se bratrsky usmívala a mávala na kolem projíždějící bělochy. Naše mávání bylo opětováno, běloši se chovali přátelsky.
Ve městech se osadníci vrhli do přístřešků, kde se měnily peníze za pochoutkové zboží. "Čistě náhodou" měli naši lidé s sebou platidlo bledých tváří, tak skoupili, co se dalo. Během chvilky se strhl liják, tak se všichni seběhli do "salónu", kde se prodává chmelový mok a ohnivá voda. Avšak to jim nebylo nic platné…věkově neodpovídali. Aby se nenudili, udělali si zvíkovečtí návštěvníci turnaj ve hře, kterou běloši pojmenovali "pink-ponk". Návštěva zde byla plodná - bylo domluveno zapůjčení daru pro náčelníka Unkase…
Blížil se čas návratu. Bylo po dešti, tak se ještě plnily připravené úkoly. Osadníci se rozběhli po okolí - hledali, zjišťovali a zapisovali. Chříčští návštěvníci také plnili úkoly - např. hledali nejstaršího obyvatele atd. Do salónu při dešti ale nesměli, tak čekali v neobytném přístřeší. Na zpáteční cestě bylo opět veselo.
Osadníci měli plné žaludky, takže ani neměli velký hlad. Odpoledne se všichni věnovali hrám a volné zábavě.
Večerní nástup měl jednu zvláštnost! Kmeny, které navštívily Zvíkovec, předaly náčelníkovi dar - koně. Velký Unkas byl mile překvapen a předvedl na oři jízdu prérií. Koni muselo být pomoženo, protože byl plyšový a ještě k tomu houpací…
K nelibosti některých osadníků opustili Netopýři, Vlci a Medvědi území Javornice a vydali se do nedaleké lesní školky na již tradiční brigádičku, aby přispěli alespoň trošku k záchraně našich lesů. Opět jsme se přesvědčili, že čím starší osazenstvo, tím méně iniciativní přístup k veřejně prospěšné práci. Mužské pokolení Vlků plevelné rostliny zahrabávalo, místo aby je likvidovalo vytrháváním. Zůstali tudíž na tomto území bledých tváří o značnou část hodiny déle než ostatní a uvedli vše na pravou míru. Zbývající tři osady se zatím věnovaly výrobě luků, šípů a pustily se už do zhotovování saní.
Náčelník Unkas se dnes vydal na dlouhou cestu do města zvaného Rakovník, aby zde vyzvedl osadnici Vráťu, jejíž ruka už je spravena (a zatěžkána sádrou).
Unavení osadníci po vydatné krmi poctivě odpočívali a připravovali se na odpolední střelbu z luku do dálky a na cíl. Nejlépe se dařilo náčelníkovi od Medvědů. Plno šípů měnilo směr tak, že je nebylo možné ani nalézt. Některé zbloudilé střely uvízly v korunách stromů, kam se nedalo dosáhnout.
Indiánské území zůstalo dnes bez hlavního náčelníka, který osedlal rychlého oře a vydal se do "Budějic" za vojínem Heffim. Osadníci si mysleli, jak toho využijí k lenošení, ale nebylo tomu tak. Od časného rána vyráběli indiánské saně tak, aby byly funkční. Všechny saně byly téměř stejné - jako by prošly pásovou výrobou. Během dopoledne si všichni zopakovali pravidla první pomoci. Odpoledne totiž prokazovali své znalosti na velké louce. Každý kmen ošetřil svého raněného a na indiánských saních ho co nejrychleji dopravil na naše území.
Po odpočinku se každá osada vydala jiným směrem "někam" se ukrýt a uvařit čaj z přírodnin. Po krátkém čase vyběhli z hlavního stanoviště zvědové. Bedlivě sledovali, odkud vychází kouř. Zapojili též čichové buňky. Jednotlivé osady se snažily, aby byl čaj hotov a oheň uhašen dříve, než je zvěd vyčmuchá. To se podařilo Vlkům a Termitům. Bizoni to stihli jen tak tak. Ostatní osady byly vystopovány. Kouř je prozradil.
Náčelník Unkas se již vrátil. Jaké však bylo jeho překvapení, když nenašel svůj stan na svém místě! Po rozhlédnutí zjistil, že jeho přístřešek byl "odejit" až za hlubokou vodu a kam oko dohlédne - ni lávky či klády, kudy by přejít mohl, není vidět. Pak se přihlížejícím soukmenovcům náčelníka Unkase zželelo, tak mu částečně pomohli vrátit příbytek do výchozího bodu.
Večerní nástup byl zpestřen předáním daru Vendulce a přivítáním Heffiho - toho času sloužícího své vlasti. Večer se konala oslava všech, kteří měli jakýkoliv důvod slavit.
V dnešní slavný den čekalo osadníky tiché pozorování v přírodě. Každý Indián musí poznat cestu. Nepotřebuje mapy - pamatuje si. Naši Indiáni šli vytyčenou cestou, kde byly rozestavěny předměty, které do lesa nepatří. Tato indiánská kimovka měla úspěch. Osadníci sledovali cestu jako ostříži a po návratu ihned zapisovali vše, co cestou spatřili. Nejvíce předmětů zahlédli Vlci.
Pak se už všechny indiánské kmeny připravovaly na odpolední slavnost a secvičovaly nové tance. Po poledním klidu to vypuklo. Začalo "Indiánské léto". Rada starších zasedala v čele s Unkasem, kterému po pravici seděli náčelníci všech kmenů. Poté předstupovali osadníci a předvedli slavnostní tanec svého kmene. Po úvodním rituálu následoval jarmark - Indiáni mezi sebou vyměňovali své výrobky z kůže, korálků a provázků. Někteří směňovali podle přání svého žaludku za sladkosti a jiné "nesmysly".
...a konečně začala nejzábavnější část slavností - ovšem jen pro ty, kterých se to přímo netýkalo. Štětkou a pěnou byli na Javornici přivítáni osadníci, kteří jsou zde poprvé - a nebo jsou poprvé v určité "funkci". Staří známí osadníci měli škodolibou radost, že tuto atrakci mají už dávno za sebou a spokojeně se vychechtávali, stejně jako přihlížející bledé tváře, které nás o víkendu navštívily. Hlavy pěnou pomazané byly nuceny se řádně očistit, aby se pak mohly věnovat dalšímu programu. Náčelník Unkas předvedl všem přítomným jízdu na jeho plyšovém houpacím oři.
Příjemné ráno začalo pro Vlky, Netopýry a Termity, protože zůstaly na indiánském území a věnovali se činnostem dle uvážení náčelníka. Někteří začali se zhotovováním křesla pro Unkase.
Osady Medvědů, Bizonů a Želv byly probuzeny již v 6.30hod., aby se včas dostavily na pracovní místo - totéž, kde již ostatní kmeny pracovní výkony podávaly. Dnešní akce se zúčastnil sám velký Unkas - a dokonce pracoval. Někteří z rady starších - jako např. Petr, se snažili maskovat za kopkami trávy. Chudák Péťa byl vždy vystopován, takže i on se musel zapojit do pracovního procesu.
Odpoledne čekalo naše Indiány utkání se sousedními Rudochy a s Komanči, aby byla poměřena síla, obratnost, rychlost, trpělivost, důvtip atd.
!!!Jsme jasně nejlepší!!!
Ve fotbalovém klání uhráli naši muži vítězství. V přehazované jsme samozřejmě také zvítězili. Naši Indiáni silně povzbuzovali, až se řev rozléhal celým údolím. Hlavním aktérem byl Špičar se svým silným hlasem. Dokonce jsme znervózněli některé hráče a náčelnictvo tak, že se nechovali seriózně a slovně nás "uráželi". My však víme, kdo nás může urazit a kdo ne! Dalšími zábavnými hrami bylo přelézání stolu vrchem i spodem tak, aby se aktér nedotkl země; běh s tyčí odrážející před sebou lahev; trojnohý běh s plněním lahve vodou (ústy); mlýnské kolo (skok mezi dvěma švihadly); boj na vodě atd. odpoledne se prostě vydařilo!
Hladoví osadníci zhltli pozdní svačinu a postupně se odebírali ke golemu k očistě.
Nejen sluneční paprsky, ale i rada starších tahala ospalé osadníky z přístřešků, protože je zas čekaly povinnosti. Kmeny opustily společné území a vydaly se na svá místa, aby zde vytvořily křeslo pro náčelníka. Sekerky i pily byly plně vytíženy. Osadníci se snažili, aby právě to jejich křeslo bylo nejpohodlnější a nejpěknější. Ne všichni stihli křeslo dodělat - ale mohou pokračovat ještě zítra.
Unkas zatím provedl kontrolu všech příbytků a zjistil značné nedostatky. Proto byl u některých proveden letecký den.
Odpolední běh potokem měl velký úspěch. Skupiny osadníků se rozmístily po toku Javornice (od brodu k brodu). První ve štafetě nejdříve opsali zprávu a hned vyběhli. Voda byla brzy zkalená, takže Indiánům nebyly nic platné jejich bystré oči, aby je upozornily na hlubokou vodu! Štafetáři se hnali kupředu, voda stříkala do všech stran a občas někdo zmizel pod hladinou. Z Javornice pak koukaly jen zdvižené paže se zprávou. Občas někdo zprávu smočil, takže pak byla špatně čitelná. Jako první s velkým náskokem doběhli k cíli Vlci a zprávu bezchybně přečetli náčelníkovi Unkasovi.
Po posilnění následovala uhýbaná mezi kmitavými pytli. I toto byla velmi zajímavá podívaná. Osadníci se snažili kličkováním proběhnout, aniž by je pytel v pohybu zasáhl. Snaha byla v některých případech zbytečná. Pytle srážely bojovníky jednoho po druhém - někdy hned, jindy po chvilce. Jen několik jedinců proběhlo bez újmy. Večer se osady bavily po svém - hrály hry, sportovaly.
Dnešní den začal velkým úklidem. Náčelník Unkas projevil svůj hněv nad zanesením údolí papírky od bělošských produktů a nařídil tedy okamžitý úklid prostoru. Hned poté začal boj o totem. Kmeny se rozběhly po okolí, našly si a vyznačily své další území, kde uprostřed stál označený totem. Soukmenovci se rozestoupili a hlídali území - aby do něj nepronikl žádný zvěd z ostatních osad. Každá osada vyslal tolik zvědů, kolik uznala za vhodné. Lesem se to hemžilo zvědy, ale ne každý měl úspěch a dostal se k totemu. Někteří ztratili i jeden ze svých tří životů. Když stálo slunce na polední straně, boj končil. Nejvíce životů získaly Želvy.
Boj na kládě
Sotva se přehouplo poledne, byl tu další boj. Tentokrát na kládě. 2 osady vždy nasadily do boje 1 bojovníka, který se usadil na kládu nad vodou a snažil se svrhnout protivníka, který se usadil proti němu. Nejstatečněji bojovala a nejdéle se udržela nejmladší osadnice Žanetka od Netopýrů. Některé boje byly zase na život a na smrt.
Zmáchaní bojovníci se usušili a pospíchali dodělat křeslo pro náčelníka, aby to do večerního nástupu stihli. Ostatní, co už tento náročný úkol dávno zvládli, se věnovali sportovním i zábavným hrám.
Při večerním nástupu už stála křesla u totemů. Náčelník se postupně do všech usadil a liboval si, jaké má pěkné posezeníčko. Pouze v jednom širokém "křesle" vypadal jako na pramici - jen to pádlo do ruky. Jinak ale byly všechny výtvory skvělé. Vlci měli dokonce i malý doplněk - škrabátko na zádíčka, což si Unkas také pochvaloval.
Dnešní den čekala osadníky jedna hlavní povinnost - příprava dřeva ke golemu a hlavně na poslední večerní posezení u ohně. Taktéž smoly a chrastí bylo třeba. Indiáni si rozdělili povinnosti a vydali se do okolních lesů. Pilně pracovali celé dopoledne. Všeho zajistili dost, jen smoly se jaksi nedostávalo, proto musely být zásoby ještě doplněny. Starší osadníci pomáhali při stavbě hranice.
Po čase poledním se Indiáni věnovali hrám nebo mlsáním malin v lesním porostu. Hry mezi osadami byly bouřlivě povzbuzovány svými soukmenovci. Všichni se dobře bavili, jen ze špalkovny se ozýval zvuk štípání dřeva - to muži chystali zásoby, aby golemova lázeň neměla žádný zádrhel.
Poslední velká očista se protáhla až do večeře. Pak ještě Indiáni připravovali program k posezení u ohně.
Slavnost na posvátném místě
Po setmění nechal Unkas nastoupit všechny kmeny a vyzval je, aby následovaly své náčelníky až na posvátné místo. Zde všichni vyčkali příchodu Rady starších a potí i ohnivců. Oheň vzplál, bylo slyšet jen praskající dřevo. Potom Unkas vyzval jednotlivé kmeny k zahájení zábavné části naší slavnosti. Následovaly scénky a soutěže pravidelně střídané zpěvem všech.
Všichni ještě vhodili do ohniště svá tajná přáníčka a s přáním, aby se vše splnilo, se odebrali spát.
Sluneční paprsky vytahovaly spáče z přístřešků a nabádaly je k vychutnání si posledního dne pobytu na Javornickém území.
Poslední zkouška mezi kmeny rozhodne dnes o nejzdatnějších členech, kteří veškeré třítýdenní úsilí zasvětili tomu, aby je Velký Unkas přijal mezi Mohykány. Zkouška spočívala v orientaci Javornického údolí, v rychlosti a plnění různých testů a záludných otázek náčelníků. Kmeny vybíhaly s odstupem plnily úkoly a snažily se být co nejrychlejší.
Slunce se vyhouplo na stranu polední a bylo rozhodnuto. Avšak Unkas byl spravedlivý. Jelikož Indiáni prokázali velkou odvahu, píli a úsilí dle svých možností, přijal je všechny mezi Mohykány, aby byl nadále zachován mír. Rada starších byla stejného názoru. Jednotlivé kmeny byly odměněny památnými předměty, sladkými pokrmy a také listinami.
Než začal závěrečný indiánský rituál, ženy tajně připravovaly rozmanitou a výživnou stravu. Bizoní maso v žemlích, divoké ovoce, plody země a ovocné nápoje. Do pozdních hodin zněl údolím zpěv a sladké dřevo. Všichni se radovali, ale zároveň je přepadával smutek nad tím, že indiánské příbytky budou opuštěny, rozebrány a my se nastěhujeme zpět k bledým tvářím do zděných příbytků a dny nám zase zevšední…
...bouráme příbytky, třídíme materiál, uklízíme - zametáme stopy, aby další návštěvníci nepoznali, že sem vkročila lidská noha (což zcela nejde, protože "mapy" po stanech zde zůstávají dlouho!). Před polednem odcházíme, loučíme se, objevují se i slzy...
TAK AHOJ ZA ROK!